„V takovém případě jednáte velice nerozvážně,“ mínil chladně Presto. Nepřiměl se ani ze zdvořilosti k tomu, aby ji povzbudil, pomohl jí; obával se, že by mohla popustit uzdu bouřlivým citům, které jí podle všeho zmítaly, že by tím vyvolal vášnivé výlevy lásky, nadšení a oddanosti. Takových scén měl už dávno po krk. „Jak se jmenujete?“

„V dané situaci na mém jméně naprosto nezáleží,“ odpověděla a prvně na něho pohlédla.

Když si všimla Prestovy rozmrzelé grimasy, celá zrudla, stočila oči na ostrou špičku svého střevíčku a rozčileně zvolala:

„Nemyslete si, že jsem psychopat, že jsem za vámi přišla, abych vám tu vylévala své srdce. Věc je mnohem vážnější.“ A znovu přitiskla konečky prstů ke spánkům s takovou silou, že se jí dlouhé rudě nalakované nehty zaryly do kůže. A náhle začala mluvit rychle, vášnivě, jako v horečce: „Tonio! Presto! Neopouštějte nás! Neměňte svou tvář! Nepřipravte nás o ty šťastné chvíle, které nám dáváte. Pochopte, život je tak těžký a jenom vy jste světýlkem v té tmě, jenom vy nám dáváte aspoň na chvilku zapomenout na starosti, v kterých se topíme, dáváte nám odpočinek a tím i nové síly, stavíte nás na nohy, vléváte naději do srdcí lidí, kteří ztratili víru v lepší budoucnost… Pro boháče jste jen šaškem, který zahání nudu jejich nicnedělání. Ale vždyť se na vás dívají v kinech milióny drobných pracovníků jako jsem já… Co s nimi bude, až přestanete hrát? Jejich život se stane ještě zoufalejší…“

Presto byl zmaten a dokonce rozrušen. Samozřejmě, je to exaltovaná ženská, která samozřejmě přehání. Ale postavila ho před otázku, které dosud nevěnoval pozornost — před otázku sociálního dosahu jeho tvorby. Ano, bude o tom muset přemýšlet. Ale nejdřív je třeba návštěvnici nějak uklidnit.

„Miss,“ řekl laskavě, „velice vám děkuji za tak vysoké ocenění mé práce. Ale zapomínáte na jednu vážnou okolnost. Jsem také živý člověk a mám nepopiratelné právo mít také své nároky na život. Nezdá se vám poněkud sobecký váš požadavek, abych si ponechal pro vaši potěchu svou zrůdnou tvářnost, svůj nos jako střevíc? Proč pokládáte jenom sebe za nešťastnou? Nenapadlo vás nikdy, že přes všechnu svou slávu a bohatství mohu být i já nešťastný jako nejubožejší chudák?“