Před ním se rozprostírala ohromná komnata s vysokým zužujícím se klenutým stropem. Úzká a vysoká okna a dveře, úzké a vysoké židle. Do místnosti dopadalo světlo a paprsky zřetelně rýsovaly na širokých kamenných deskách podlahy mřížovou kresbu gotického okna.

Presto vstoupil do osvětleného kruhu a zastavil se. Uprostřed vysokého a štíhlého nábytku vypadala jeho postava obzvlášť titěrně, nemotorně a nehezky. Ale nebylo to náhodou: na tomto kontrastu založil režisér svůj přesně promyšlený plán.

Starý německý zámek byl vyroben z dýhy, klihu, plátna a barev podle náčrtů, studií a maket vynikajícího architekta, který by jistě obstál i při stavbě skutečných hradů a paláců. Ale mistr Peatch — „Peatch & Comp.“ — majitel filmového studia, platil architektovi mnohem více, než by mu mohly zaplatit urozené osobnosti za stavbu skutečných zámků, a tak dal architekt přednost stavbě zámků falešných z plátna a prkýnek.

V středověkém zámku, lépe řečeno za rohem komnaty a za jejími překližkovými stěnami, byl shon. Dělníci, natěrači, malíři a tesaři pod architektovým osobním vedením dokončovali a rozmísťovali dekorace. Nejnutnější nábytek — skutečný a ne jen divadelní — už stál „v zámku“. Elektrotechnický inženýr a jeho pomocník se hmoždili s „jupitery“ — ohromnými lampami, silnými několik tisíc svíček. Ve filmu je nejdůležitější světlo. Ne nadarmo mu věnuje režisér největší péči. Mister Peatch & Comp. si mohl dovolit takový přepych a postavit rozsáhlý podzemní ateliér, aby prudké kalifornské slunce nepřekáželo při natáčení interiérových záběrů.

Za dekoracemi vyhlíželi statisté a statistky v středověkých kostýmech a s nalíčenými tvářemi. Všichni pozorovali zvědavě, uctivě, ale s bezděčným úsměvem mladého muže, stojícího v „sluneční“ záři uprostřed sálu, a šeptali si: