„To je on…“

„Antonio Presto…“

„Bože můj, jak je směšný! Vždyť on ani v opravdovém životě nedokáže chviličku klidně postát.“

Ano, byl to „on“, Antonio Presto, nenapodobitelný komik, který zastínil slávu někdejších koryfejů stříbrného plátna Chaplina, Keatona, Bankse. Umělecký pseudonym neobyčejně vystihoval jeho prudkou povahu.

Těžko vysvětlit, proč každé jeho gesto vyvolávalo bouři smíchu. Ale ubránit se tomuto smíchu nemohl nikdo. Ani známá krasavice lady Trine se nedokázala ovládnout, i když se, jak tvrdí všichni její známí, nesmála nikdy v životě, aby nebyly vidět její křivé zuby. Podle názoru americké kritiky byl smích lady Trine největším úspěchem geniálního amerického komika.

Své přirozené nadání Presto zdesateronásobil velmi svérázným způsobem uměleckého projevu. Presto totiž miloval tragické role. Speciálně pro něho byly psány scénáře podle tragédií Shakespearových, Schillerových a dokonce Sofoklových. Tonio v roli Othella, Manfreda, Oidipa… Mohlo by to být profanací, kdyby Presto nehrál své tragické role tak procítěně a s tak podmanivou upřímností.

Komika Bustera Keatona se zakládala na kontrastu „tragické“ nehybné masky jeho obličeje se směšností situací. Podstatou komiky Prestovy byl kontrast situací, prostředí a dokonce jeho vlastních vnitřních prožitků s jeho nepředstavitelně ohavnou, neskutečnou postavou a šaškovskými gesty. Snad ještě nikdy nedosahovala komika takových výšek, hraničících téměř s tragikou. Ale diváci to nepozorovali.

Jenom jeden člověk, vynikající evropský spisovatel a originální myslitel, odpověděl na otázku amerického novináře, jak se mu líbí hra Antonia Presta: „Je prostě hrozný ve své beznadějné vzpouře.“ Ale to nebyl Američan a přitom pronesl větu, které se dá dokonce těžko porozumět. O jaké vzpouře to mluví, o vzpouře proti čemu? A tak se na tuto větu brzy zapomnělo. Jenom Antonio Presto choval pečlivě ve své paměti tento výrok cizince, kterému se podařilo nahlédnout do jeho duše.