Byla to vzpoura přírodou ošizeného mrzáka, který usiloval o plný lidský život. Byl to boj tragický svou beznadějností.

Ale právo na tragické role si musel Presto těžce vydobýt. V prvních letech ho nutili vystupovat jenom v rolích šaška, nutili ho kroutit se, pitvořit, dostávat kopance a padat pro obveselení diváků. Zapisoval si do svého deníku:

„12. března.

Včera večer jsem si přečetl nový scénář. Rozběsnil mě. Je to vrtácký scénář a já mám hrát roli vrtáka.

Dnes jsem zašel za ředitelem a řekl jsem mu:

„Hloupější scénář si už vaši scénáristé neuměli vymyslet? Kdy už tomu bude konec?“

„Až přijdou diváci k rozumu a přestanou se jim líbit takové filmy. Diváci dávají dolary a to je celé,“ odpověděl.

Dolary, zase dolary! Na nich všechno stojí a leží.

„Ale vždyť sami kazíte diváky, kazíte jejich vkus takovým brakem!“ vykřikl jsem.

„S takovými názory by bylo pro vás lepší stát se ředitelem dívčího pensionátu než filmovým hercem. My jsme obchodní, a ne vzdělávací instituce. Už je na čase, abyste to pochopil,“ usadil mě s ledovým klidem ředitel.

Copak jsem mohl s takovým člověkem dál diskutovat? Odešel jsem plný zlosti. V bezmocném vzteku jsem toho dne úmyslně přehrával, přepínal jsem do krajností, tajtrlíkoval, dělal ze sebe úplného hlupáka. Prosím! Tady máte, co chcete! A přitom jsem si myslel: „Copak mi režisér nezatrhne takové šaškování?“ Ale ani zdání. Režisér byl spokojen! A o přestávce za mnou přišel ředitel, který, jak se ukázalo, sledoval mou hru, poplácal mě po rameni a povídal:

„Vidím, že jste dostal rozum. To se mělo stát už dávno. Dnes jste hrál jako ještě nikdy. Film bude mít kolosální úspěch. Budeme mít báječné zisky!“

Měl jsem sto chutí vrhnout se na toho člověka a zardousit ho, anebo alespoň výt jako pes.