Ale co mohu dělat? Kam se mám podít? Nechat umění? Zabít se? Když jsem přišel domů, hrál jsem tři hodiny na housle — to mě uklidňuje — a přemýšlel jsem, jak z toho, ale na nic jsem nepřišel. Neprostupná stěna…“

Teprve když se Presto stal známý na celém světě, byli filmoví podnikatelé nuceni přistoupit na jeho vrtochy, na jeho „kaprice“, a neradi mu dovolili hrát tragické postavy. Ostatně brzy se uklidnili, když viděli, že „tragédie se vedou Prestovi směšněji než komedie“.

„Hofmane, Hofmane! Myslíte, že světlo dopadá ve správném úhlu?“ ptal se Presto kameramana.

Kameramen Hofman, flegmatický tlouštík v kostkovaném obleku, se pozorně zahleděl do hledáčku. Světlo dopadalo na Prestův obličej tak, že stín dost nepodtrhoval vpadlý nos.

„Máte pravdu, světlo dopadá moc svisle. Skloňte sufitu a posuňte jupiter trochu nalevo.“

„Provedu!“ odpověděl po vojensku osvětlovač.

Ostrý stín dopadl na kořen Antoniova nosu a obličej vypadal ještě směšněji. V tomto světle u okna se mělo odehrávat tragické vyznání nešťastného milovníka, chudého pěvce, který se zamiloval do zlatovlasé královské dcery. Pěvce hrál Presto, princeznu americká filmová hvězda Hedda Lux.

Tonio Presto obvykle sám režíroval filmy, ve kterých vystupoval. I tentokrát opakoval se statisty některé masové scény, dokud Hedda Lux nepřijede. Jedna mladá nezkušená statistka přešla scénu jinak, než bylo třeba. Presto zaúpěl a požádal ji, aby šla ještě jednou. Zase to nebylo dobré. Presto zamáchal rukama jako větrný mlýn a vykřikl vysokým, dětským hláskem:

„Copak je to tak těžké chodit po podlaze? Já vám ukážu, jak se to dělá.“

A seskočil se svého stupínku a předvedl jí to. Předvedl to velmi názorně a realisticky. Všichni pochopili, co chce. Ale zároveň to bylo tak směšné, že se statisté neopanovali a hlasitě se rozesmáli.