Každý den ho stojí peníze a ten ďábel na sebe dává čekat. Pedra se začaly zmocňovat pochybnosti. Jestliže je ďábel nadpřirozená bytost, žádnými sítěmi ho nepolapí. A k tomu je nebezpečné zaplétat se s takovým netvorem. Zurita byl pověrčivý. Pozvat pro všechny případy na Medúzu kněze s křížem, chlebem a vínem? Zase nové vydání. Ale třeba mořský ďábel vůbec není ďábel, nýbrž nějaký šprýmař, dobrý plavec, který si hraje na ďábla, aby strašil lidi? Nebo delfín? Ale ten by se dal jako zvíře ochočit a vychovat. Neměl by snad celé té věci nechat?

Zurita vyhlásil odměnu tomu, kdo první spatří ďábla, a rozhodl se, že počká ještě několik dní. Koncem třetího týdne začal k jeho radosti projevovat ďábel známky života. Po celodenním rybolovu zanechal Baltazar u břehu loďku plnou ryb. Brzy ráno si měli pro ryby přijít kupci. Baltazar odešel na farmu navštívit známého Indiána, a když se vrátil na břeh, byla loďka prázdná. Hned usoudil, že je to dílo ďáblovo. „Snad nesežral tolik ryb?“ divil se Baltazar.

Téže noci slyšel jeden z Indiánů, který měl hlídku, zvuk rohu jižně od zálivu. A po dvou dnech brzy ráno mladý Araukán hlásil, že konečně přišel ďáblovi na stopu. Připlul na delfínovi. Tentokrát mu neseděl na hřbetě, ale plul vedle něho a držel se rukou za široký kožený obojek. V zálivu ďábel sundal delfínovi obojek, poplácal ho po hřbetě a skryl se v hloubi zátoky, při úpatí strmé skály. Delfín vyplul na hladinu a zmizel. Když Zurita Araukána vyslechl, poděkoval mu, slíbil mu odměnu a řekl:

„Dnes ve dne ďábel sotva opustí svůj útulek. Musíme proto propátrat dno zátoky. Kdo to provede?“

Ale nikomu se nechtělo spustit se na mořské dno a vystavit se možnému setkání tváří v tvář s neznámou obludou.

Baltazar vystoupil kupředu. „Tak tedy já!“ řekl stručně.

Medúza stále ještě kotvila v zálivu. Všichni kromě hlídky vystoupili na břeh a vydali se ke strmé skále u zátoky.

Baltazar se opásal provazem, aby ho mohli vytáhnout, kdyby byl snad raněn, vzal nůž, stiskl mezi nohy kámen a spustil se ke dnu.