Araukáni netrpělivě čekali na jeho návrat a upřeně pozorovali skvrnu, která se kmitala v namodralé vodě zátoky stísněné skalami. Uplynulo čtyřicet vteřin, padesát, minuta a Baltazar se nevracel. Konečně škubl provazem. Vytáhli ho na hladinu. Když se nadýchal vzduchu, řekl:

„Je tam podzemní jeskyně, do které vede úzký vchod a v ní je tma jako v břiše žraloka. Mořský ďábel se nemohl ukrýt nikde jinde než v té jeskyni. Kolem ní je hladká stěna.“

„Výborně!“ zvolal Zurita. „Tím líp, že je tam tma! Rozložíme naše sítě a rybka v nich uvázne.“

Brzy po západu slunce spustili Indiáni do vody drátěné sítě na silných lanech přímo před vchod do jeskyně. Konce lan upevnili na břehu. Baltazar k nim přivázal zvonečky, které se rozcinkají při nejmenším dotyku sítě.

Zurita, Baltazar a pět Araukánů usedlo na břehu a mlčky čekali. Na člunu nezůstal nikdo. Tma rychle houstla. Vyšel měsíc a jeho světlo se odráželo na hladině oceánu. Bylo ticho. Všech se zmocnilo vzrušení. Možná že za okamžik spatří onu zvláštní bytost, která děsí rybáře a lovce perel.

Noc plynula pomalu. Lovci začínali dřímat.

Najednou se zvonky rozezněly. Lidé vyskočili, vrhli se k provazům a začali vytahovat síť. Byla těžká. Provazy se chvěly. Kdosi se v ní zmítal.

A tu se síť objevila na hladině a v bledém měsíčním světle se v ní zmítalo tělo zpola lidské, zpola zvířecí. V měsíčním světle zářily obrovské oči a stříbrné šupiny. Ďábel vynaložil neuvěřitelné úsilí, aby vyprostil ruku, jež se mu zaplétala do sítě. Konečně se mu to podařilo. Vytáhl nůž, který měl zavěšený u pasu na tenkém řemínku, a začal rozřezávat síť. „To se ti nepodaří, hlupáku,“ řekl tiše Baltazar v loveckém zápalu.

Ale k jeho úžasu nůž drátěnou překážku zdolal. Ďábel obratnými pohyby rozšířil otvor a lovci se chvatně snažili vytáhnout síť na břeh. „Táhněte! Rychle!“ křičel Baltazar.