Ale ve chvíli, kdy už se zdálo, že mají kořist na dosah ruky, protáhl se ďábel prořezaným otvorem. Padl do vody, zvířil vodotrysk třpytných krůpějí a zmizel v hlubině. Lovci zoufale pustili síť.

„Skvělý nůž! Řeže i drát!“ nadšeně řekl Baltazar. „Ti podmořští kováři jsou lepší než naši.“ Zurita sklopil hlavu a díval se do vody s takovým výrazem, jako by v ní utonulo celé jeho jmění.

„Tak to tedy ne, to ne!“ zvolal. „Spíš zajdeš ve své podmořské jeskyni, než já bych ustoupil. Nebudu litovat peněz, i potápěče si zjednám, celý záliv pokryju sítěmi a pastmi, ale ty mi neujdeš!“ Byl smělý, vytrvalý a umíněný. V žilách Pedra Zurity neproudila marně krev španělských dobyvatelů. A měl také proč bojovat.

Mořský ďábel nebyl tedy nadpřirozenou všemohoucí bytostí. Zřejmě byl z masa a kostí, jak řekl Baltazar. Je tedy možno ho polapit, připoutat na řetěz, a donutit, aby pro Zuritu dobýval bohatství z mořského dna. Baltazar se mořského ďábla zmocní, i kdyby ho chránil sám bůh moře Neptun se svým trojzubcem.

DOKTOR SALVÁTOR

Zurita splnil svou hrozbu. Natáhl na dně zálivu spoustu drátěných zátarasů, napjal všemi směry sítě, nalíčil pasti. Ale dosud byly jeho obětí jen ryby, mořský ďábel jako by se do země propadl. Už se neukázal a nedával o sobě nijak vědět. Nadarmo se každý den objevoval v zálivu ochočený delfín, potápěl se a frkal, jako by zval svého přítele na projížďku. Po příteli však nebylo ani stopy, a tak delfín ještě naposledy zlostně zafrkal a odplul na širé moře. Počasí se zhoršilo. Východní vítr rozvlnil hladinu oceánu; voda v zálivu se zkalila pískem, který se zvedal ze dna. Zpěněné hřebeny vln skrývaly dno. Nedalo se rozeznat, co se děje pod vodou.

Zurita vydržel celé hodiny stát na břehu a dívat se na vysoké hřebeny vln. Valily se jedna za druhou, řítily se v hučících vodopádech a spodní vrstvy vody se syčivě rozlévaly po vlhkém písku, vyhazujíce Zuritovi k nohám oblázky a škeble.