Ne, takhle to dál nejde, uvažoval Zurita. Musíme vymyslet něco jiného. Ďábel je na dně a ani ho nenapadne, aby vylezl ze svého doupěte. Chceme-li ho chytit, musíme jít za ním, sestoupit na dno. Tak je to! A řekl Baltazarovi, který zrovna vyráběl novou, složitou past:

„Rozjeď se hned do Buenos Aires a přivez dva potápěčské skafandry s kyslíkovými přístroji.

Obyčejný skafandr s hadicí na vhánění vzduchu se nám nehodí. Ďábel by nám ji mohl přeříznout a možná že budeme muset podniknout dlouhou cestu pod vodou. Jen s sebou nezapomeň vzít elektrické svítilny.“

„Vy chcete navštívit ďábla?“ ptal se Baltazar.

„Půjdeme tam spolu, starý.“

Baltazar kývl a vydal se na cestu.

Přivezl nejen skafandry a svítilny, ale i dva dlouhé, důmyslně zakřivené bronzové nože. „Takové už se dnes nedělají,“ vykládal. „To jsou staré araukánské nože, jakými kdysi mí pradědečkové párali břicha bílým — vaším pradědečkům.“ Zuritovi se nezamlouvalo to historické poučení, ale nože pochválil. „Jsi prozíravý, Baltazare.“

Nazítří na úsvitu, přes silné vlnobití, vklouzli Zurita s Baltazarem do potápěčských obleků a spustili se na mořské dno. S nemalou námahou rozmotali sítě přehrazující vchod do podmořské jeskyně a vlezli do úzkého průchodu. Obklopila je hustá tma. Potápěči se napřímili, vytáhli nože a rozsvítili svítilny. Drobné rybky polekané světlem uhnuly stranou, ale po chvíli připluly k světlu a hemžily se v jeho modravých paprscích jako roj mušek. Zurita je odehnal rukou; oslňovaly ho třpytem svých šupin. Byla to dost velká jeskyně, přinejmenším čtyři metry vysoká a pět šest metrů široká. Potápěči probádali všechny kouty. Byla prázdná a neobývaná. Pouze hejna drobných ryb se tu zřejmě skrývala před vlnobitím a před dravci.

Zurita a Baltazar opatrně postupovali kupředu. Jeskyně se postupně zužovala.