„Tellur“ letěl rychlostí menší než rychlost světla ve vzdálenosti necelých čtyř parseků od gigantické temné hvězdy KNT8008, kterou je ze Země stěží vidět i nejsilnějšími dalekohledy. Takové hvězdy (jejich průměr se rovná sto padesáti až sto sedmdesáti průměrům našeho Slunce) se vyznačovaly množstvím uhlíku v atmosféře. Při teplotě dvou až tří tisíc stupňů se atomy uhlíku spojovaly ve zvláštní řetězové molekuly po třech atomech. Atmosféra hvězdy s takovými molekulami zadržovala záření fialové části spektra a světlo giganta bylo v poměru k jeho velikosti velmi slabé.

Centra uhlíkatých gigantů, rozžhavená na stamilióny stupňů, byla však mohutnými generátory neutronů a měnila lehké prvky v těžké, dokonce transuranové, až do kalifornia a rossia, jak byl nazván již před čtyřmi sty lety vytvořený nejtěžší prvek s atomovou váhou 401. Vědci se domnívali, že továrnou na těžké prvky vesmíru jsou uhlíkaté hvězdy. Rozstřikovaly tyto prvky do prostoru periodickými výbuchy. Chemická soustava naší Galaxie se obohacuje právě působením temných uhlíkatých gigantů.

Pulsační hvězdolet konečně lidstvu umožnil prostudovat uhlíkatou hvězdu z malé vzdálenosti, pochopit podstatu procesů změny hmoty, které na ní probíhají. K vysvětlení tohoto problému fyzikové na Zemi ještě nenašli klíče.

Posádka hvězdoletu se probudila a každý se pustil do výzkumů, kvůli nimž pro Zemi zemřel na sedm set let. Pohyb lodi se nyní zdál velmi pomalý, ale rychlejšího letu ani nebylo třeba.

„Tellur“ se pohyboval s malou úchylkou od uhlíkaté hvězdy, aby uchovával obrazovku lokátoru mimo její záření. A jeho černé zrcadlo zůstávalo celé týdny, měsíce a roky stále neprůsvitně temné. „Tellur“ neboli, jak byl veden v rejstříku kosmického loďstva Země, „IF-1 (Zet-685)“, první hvězdolet s obráceným polem nebo šestistý osmdesátý pátý podle celkového seznamu kosmických lodí, nebyl tak velký jako hvězdolety velkého doletu s rychlostí menší než rychlost světla. Jejich výroba byla zastavena teprve nedávno — při vynalezení pulsačních kosmických lodí.