„Ba ne, tady je třicetiprocentní nejistota.“ Tej ukázal na konec černé jehly, která sotva postřehnutelně vibrovala v rytmu ručiček s ní spojených.

„Ano, naprostá jistota je padesát sedm parseků. Pět odečteme pro případ skrytých chyb — zbývá padesát dva. Připravte pulsaci.“

Znova se kontrolovaly nesčetné mechanismy a vazby lodi. Mut Ang se spojil s kajutami, kde bylo zbývajících pět členů osádky „Telluru“ pohrouženo do hlubokého spánku.

Automaty pro fyziologické pozorování zjistily, že organismy spících jsou v normálním stavu. A tu velitel zapjal ochranné pole okolo obytných místností lodi. Po matových deskách levé stěny se rozletěly rudé žilky — proudy plynu v trubkách skrytých za deskami.

„Už?“ zeptal se trochu zamračený Tej Eron velitele.

Velitel přikývl. Tři mužové mající službu mlčky usedli do hlubokých křesel a upevnili se v nich vzduchovými polštáři. Když byl dopnut poslední háček, každý vytáhl ze zásuvky v levém opěradle injekční stříkačku připravenou k použití.

„Tak na dalších stopadesát let pozemského života!“ řekl Kari Ram, přikládaje stříkačku k obnažené ruce.

Mut Ang se na něho pozorně zadíval. V mladíkových očích svítil lehký úsměšek, typický pro zdravého a naprosto vyrovnaného člověka. Velitel počkal, dokud jeho přátelé nespočinuli na opěradlech a nezavřeli oči, pohrouženi do bezvědomí. Pak zapnul páčky na malém pouzdru u svého kolena. Nehlučně a neodvratně jako sám osud se ze stropu snesly masivní poklopy. Pod poklopem ve slabém světle namodralé noční lampičky si velitel přečetl údaje kontrolních přístrojů a teprve pak se uspal.

* * *

Hvězdolet dokončil čtvrtou pulsaci. Záhadné nebeské těleso, cíl letu, vyrostlo na obrazovkách pravé „severní“ strany do rozměrů Slunce, jak je vidět z Merkuru.

Kolosální hvězda ze vzácného rodu „temných“ uhlíkatých hvězd byla nyní detailně studována.