Dřívější kolosální lodi měly až dvousetělennou posádku a výměna generací umožňovala pronikat poměrně hluboko do mezihvězdného prostoru.

Při každém návratu dálkového hvězdoletu se na Zemi objevovalo několik desítek přistěhovalců z jiné doby — představitelů vzdálené minulosti. A třebaže stupeň vývoje těchto zástupců minulosti byl dost vysoký, přece jen jim nová doba byla cizí a kosmičtí cestovatelé často propadali hluboké melancholii a odcizení.

Nyní zanesou pulsační hvězdolety lidi ještě dál. Podle měřítek astronautů uplyne krátká doba, ale v lidské společnosti se pak objeví tisíciletí Metuzalémové. Ti, jejichž údělem bude vypravit se do jiných galaxií, vrátí se na rodnou planetu po miliónech let. To byl rub dalekých kosmických cest, úkladná překážka, kterou příroda postavila do cesty svému neodbytně dotírajícímu synovi. Na nových hvězdoletech se posádky skládaly všeho všudy z osmi osob. Na rozdíl od dřívějších výnosů, sledujících určité povzbuzení pro lety, bylo těmto cestovatelům do nekonečné dáli kosmu a zároveň do budoucnosti zakázáno mít během cesty děti.

A třebaže byl „Tellur“ menší než jeho předchůdci, přece jen byl obrovskou lodí, kde se jeho nečetná posádka mohla pohodlně rozmístit.

Probuzení po dlouhém spánku vyvolalo jako obvykle příliv životní energie. Posádka hvězdoletu — většinou mladí lidé — trávila volný čas v tělocvičně.

Vymýšleli si nejobtížnější cviky, fantastické tance nebo si navlékali ochranné pásy a kruhy na ruce a na nohy a prováděli krkolomné kousky v beztížném koutě sálu. Astronauti rádi plavali ve velkém bazénu s ionizovanou svítící vodou, která si uchovávala nádhernou modř kolébky pozemských národů — Středozemního moře.

Kari Ram svlékl pracovní oděv a zamířil k bazénu, ale zarazil ho veselý hlas:

„Kari, pomozte mi! Bez vás mi tenhle obrat nejde.“