„Někdy. Chtěla bych se setkat s takovým člověkem, jako byli v dávné minulosti. S takovým, který je nucen skrývat své touhy a své city před okolní zlobou, posilovat je a pěstovat tak, až jsou nezdolné a plné neuvěřitelné síly.“

„Rozumím! Ale já jsem nemyslel na lidi a litoval jsem jen neprobádaných tajemství… Jako ve starých románech: všude tajemné rozvaliny, neprobádané hlubiny, nezdolané výšiny a ještě předtím začarované, prokleté a záhadnými silami obdařené háje, prameny, posvátné stezky, domy.“

„Ano, Kari! Bylo by krásné, kdybychom i tady ve hvězdoletu našli tajné koutky, zakázané uličky.“

„Které by vedly do neznámých komnat, kde by se skrývalo…“

„Co by se tam skrývalo?“

„Nevím,“ přiznal se mechanik po chvilce odmlčení a zastavil se.

Ale Tajnu tato hra bavila. Zachmuřila se a zatahala mechanika za rukáv. Kari ji následoval. Vyšli ze sportovního sálu do matně osvětlené postranní chodby. Přístroje na měření vibrace stejnoměrně a mdle mrkaly, jako by stěny lodi jen s námahou přemáhaly neodbytný spánek. Dívka učinila několik rychlých nehlučných kroků a zastavila se. Stín rozmrzelosti přeletěl přes její tvář tak rychle, že by Kari nemohl přísahat, že u ní skutečně zahlédl známku duševní slabosti. Bolestivě se ho dotkl neznámý pocit. Vzal Tajnu znovu za ruku.

„Pojďme do knihovny. Za dvě hodiny začínám službu.“

Poslušně zamířila do centra lodi. Knihovna neboli sál pro všeobecné studium byla přímo za ústředním řídicím stanovištěm; jako konečně na všech hvězdoletech. Kari a Tajna otevřeli hermetické dveře třetí příčné chodby a došli k dvoukřídlé elipse příklopu centrálního průchodu. Jakmile Kari našlápl na bronzovou destičku a těžká křídla se bezhlučně rozestoupila, zaslechli mladí lidé silný vibrující zvuk. Tajna radostně stiskla Karimu prsty.

„Mat Ang!“

Oba proklouzli do knihovny. Zdálo se, jako by se rozptýlené světlo vlnilo jako dým pod matovým stropem. Dva lidé, skrytí ve stínu výklenků, spočívali v hlubokých křeslech mezi sloupky filmových svitků. Tajna spatřila lékaře Svet Sima a hranatou postavu Jas Tina, inženýra pulsačních strojů, který o čemsi snil se zavřenýma očima. Vlevo pod hladkými mušlemi akustických přístrojů se skláněl nad stříbřitým pouzdrem EMHK sám velitel „Telluru“.