Velitel „Telluru“ se uklidnil. Síla medicíny je sice nesmírná, ale přece jen se nezřídka stávalo, že předem nepředpokládané zvláštnosti organismu (a určit je mezi miliardami individualit je nemyslitelné) přinášely nečekané komplikace, které v obrovských léčebných ústavech na planetě nejsou ničím hrozným, ale jsou velmi nebezpečné v nevelké expedici.
Nestalo se nic. Mut Ang se vrátil k houslovému klavíru do opuštěné knihovny. Neměl chuť hrát, a tak se oddal myšlenkám. Nebylo to poprvé, co velitel hvězdoletu uvažoval o štěstí a budoucnosti.
Čtvrtá výprava do kosmu… Ale ještě nikdy ho nenapadlo vykonat tak daleký skok přes prostor a čas. Sedm set let! A to při oné rychlosti života, při prudkém sledu nových úspěchů a objevů, při tom obzoru vědomostí, jakého už se na Zemi dosáhlo! Je těžké srovnávat, ale sedm set let nebylo mnoho v epochách starých civilizací, kdy vývoj společnosti, nepopoháněný znalostmi a nutností, směřoval jen k dalšímu rozplozování člověka a osidlování prázdných prostorů planety. Tehdy byl čas bezbřehý a všechny změny v lidstvu postupovaly pomalu jako kdysi ledovce na ostrovech Arktidy a Antarktidy.
Staletí jako by se propadala do prázdnoty nečinnosti. Co to je jeden lidský život, co to je sto let, tisíc let?
Skoro s úžasem si Mut Ang pomyslel: „Jak by asi bylo lidem starého světa, kdyby byli předem věděli, jak vleklé budou tehdejší společenské procesy, kdyby mohli pochopit, že útlak, nespravedlnost a neuspořádanost planety budou ještě tolik let trvat?“ Vrátit se za sedm set let ve starém Egyptě by bylo znamenalo dostat se do téže otrokářské společnosti s ještě silnějšími útiskem; v tisícileté Cíně — k týmž válkám a dynastiím císařů, nebo v Evropě — od počátků náboženské noci středověku se dostat do plamenů inkvizitorských hranic, do řádění lítého tmářství.