Tej Eron bez rozmýšlení zapnul signál všeobecného poplachu — kapitánovu výzvu přikazující všem ostatním členům posádky zaujmout havarijní místa.

Mut Ang vtrhl na řídicí stanoviště a dvěma skoky byl u pultu. Černé zrcadlo lokátoru ožilo. Jako v bezedném jezeře v něm plavala malá kulička světla — kulatá, s přesně ohraničenými okraji. Pohupovala se nahoru a dolů a pomalu klouzala k pravé straně. Astronauti se podivili, že roboty, upozorňující na srážku lodi s meteory, jsou v klidu. Znamená to snad, že to, co vidí na obrazovce, není odraz jejich pátracího paprsku, ale paprsek cizí?!

Hvězdolet pokračoval v cestě týmž směrem a světelný bod se nyní třásl v pravém dolním čtverci. Domněnka byla tak silná, že se Mut Ang zachvěl, Tej Eron skousl rty a Kari Ram stiskl okraj pultu, až ho dlaně bolely. Cosi neuvěřitelného, bezpříkladného jim letělo vstříc a vypouštělo silný paprsek lokátoru, stejný, jako před sebe vrhal „Tellur“.

Tak silné bylo přání, aby se domněnka ukázala správná, aby po veliké naději nenásledoval pád do propasti rozčarování, jak už se pozemskými astronautům stokrát stalo, že velitel strnul a bál se pronést jediné slovo. A jako by se jeho neklid přenesl na tamty vpředu…

Světelný bod na obrazovce pohasl, znovu zaplál a zamrkal a přestávkami, záblesky byly stále častější, čtyři a dva, čtyři a dva. Tato pravidelnost střídání mohla být vyvolána jen jedinou silou ve vesmíru — lidským myšlením.

Pochybnosti se rozplynuly — proti nim se řítil hvězdolet.

Zde v nekonečné dálce prostoru, kam se poprvé dostala loď ze Země, to mohl být jedině hvězdolet z jiného světa, z planet jiné vzdálené hvězdy…

Paprsek hlavního lokátoru „Telluru“ začal rovněž svítit s přestávkami. Kari Ram, vyslal několik signálů konvenčního světelného kódu. Zdálo se naprosto neuskutečnitelné, že by tam vpředu tyto jednoduché pohyby tlačítka mohly vyvolávat na obrazovce neznámé lodi pravidelný sled záblesků.