„Odešli jsme ze Země tak, jako ze života odcházejí nebožtíci,“ řekl Mut Ang pomalu, „a vrátíme se vývojově zaostalí jako přežitky minulosti.“

„Právě na to jsem myslel!“

„Máte pravdu a přitom se hluboce mýlíte. Rozvoj vědomostí, shromažďování zkušeností a zkoumání bezedného kosmu musí být nepřetržité, jinak se poruší zákony vývoje, který je vždycky nerovnoměrný a protikladný. Představte si, že by nejstarší přírodovědci, kteří nám připadají naivní, čekali dejme tomu na vynález dnešních kvantových mikroskopů. Nebo zemědělci a stavitelé dávné minulosti, kteří zkropili naši planetu řekami potu, kdyby čekali na automatické stroje a… To by se nikdy nedostali z vlhkých děr a stále by se živili drobty, které jim příroda darovala.“

Kari Ram se nahlas rozesmál. Mut Ang však pokračoval bez úsměvu:

„I my jsme povoláni splnit svou povinnost jako každý jiný člen společnosti. Za to, že se první dotkneme neprobádaných hlubin kosmu, museli jsme zemřít na sedm set let. Ti, kteří zůstali na Zemi a mohou využívat všech radostí pozemského života, nikdy nepoznají obrovské pocity člověka, který nahlédne do tajemství vývoje vesmíru. A to je všechno. Ale návrat… Nemusíte mít strach z budoucnosti. V každém údobí svých dějin se lidstvo v něčem vracelo zpět, nehledě na celkový vzestup podle zákona spirálovitého vývoje. Každé století mělo své neopakovatelné zvláštnosti a zároveň rysy společné všem věkům. Kdo ví, možná že právě to zrnko poznání, které na naši planetu přineseme, umožní další rozlet vědy a zlepšení života lidstva. I my sami se vrátíme z hlubin minulosti, ale přineseme novým lidem své životy a srdce oddaná budoucnosti.