Cožpak se vrátíme jako cizinci? Cožpak může být cizincem ten, kdo slouží podle svých nejlepších sil? Člověk přece není jen souhrnem znalostí, ale i velmi složitou architekturou citů, a v tomto směru nebudeme my, kteří zakusili všechny těžkosti dlouhé cesty kosmem, o nic horší než ti budoucí lidé…“ Mut Ang se odmlčel a dodal docela jiným, trochu posměšným tónem: „Nevím, jak pro vás, ale pro mne bude nahlédnutí do budoucnosti tak zajímavé, že už jenom proto…“

„…Se dá pro Zem dočasně zemřít!“ vykřikl astronavigátor.

Velitel „Telluru“ přikývl.

„Jděte se umýt a najezte se. Příští pulsace nastane brzy! Teji, proč se vracíte?“ Pomocník velitele pokrčil rameny.

„Chci se co nejdřív seznámit s cestou, kterou přístroje vypočítaly. Jsem připraven vás vystřídat.“

A bez dalších slov stiskl astrofyzik knoflík uprostřed panelu. Vyduté lakované víko se nehlučně odsunulo a z hloubi přístroje se vynořil spirálovitě stočený pruh stříbřitého kovu, probodený tenkou černou jehlou. Ta označovala kurs lodi. Jako drahé kamení jiskřily na spirále drobné plamínky — hvězdy různých spektrálních tříd, kolem nichž „Tellur“ letěl. Ručičky nesčetných číselníků začaly tancovat a jejich pohyby se zdály téměř oduševnělé. To počítací stroje usměrňovaly přímku příští pulsace tak, aby probíhala co nejdál od hvězd, temných mraků a plynných mlhovin, v nichž se mohla skrývat dosud neznámá nebeská tělesa.

Tej Eron byl do své práce tak zabrán, že si nevšiml, jak v mlčení uplynulo několik hodin. Obrovitý hvězdolet pokračoval v letu do černé prázdnoty vesmíru. Astrofyzikovi přátelé seděli tiše na půlkruhovém divanu poblíž trojitých masivních dveří, izolujících řídicí stanoviště od ostatních prostorů lodi.

Veselý cinkot malých rolniček oznámil konec počítání. Velitel hvězdoletu pomalu přistoupil k pultům.

„Báječné! Druhá pulsace může být skoro třikrát delší než první.“