Když dveřmi proskočil, uvědomil si, že padá. Do dlaně mu skočila pistole, a zpola ji pozvedl směrem k člověku ve skafandru, který seděl v pilotním sedadle.

„Plyn…” Víc už ze sebe nedostal a omdlel dřív, než narazil na kovovou podlahu.

Probral se s dunivou bolestí hlavy, která ho přiměla sevřít víčka, jen jak se pohnul, a když oči konečně otevřel, bolestivý nápor světla ho přinutil, aby je opět zavřel. Nech byla ta omamná látka, která ho složila, cokoli, působila rychle, a zřejmě stejně rychle přestala působit. Bolest hlavy ustoupila tupému tepání, a Jason mohl otevřít oči, aniž měl pocit, že mu je propichují jehly.

Seděl na sedadle, jakými jsou běžně vybaveny všechny kosmické lodě, opatřeném úchylkami pro zápěstí a kotníky, které byly nyní dobře upevněny. Vedle něho seděl nějaký muž, soustředěný na řídicí prvky kosmické lodě — loď letěla a letěla v hlubokém kosmickém prostoru. Ten neznámý pracoval s počítačem, připravoval skok kosmem.

Jason té chvíle využil, aby si ho pozorně prohlédl. Připadalo mu, že na policistu je trochu starý, i když po chvíli přemýšlení přišel na to, že je velmi obtížné určit jeho věk přesně. Muž měl šedivé vlasy s tak krátkým střihem, že mu kopírovaly tvar lebky, a vrásky na jeho kožnaté pokožce zřejmě vyryly spíc povětrnostní vlivy než počet roků. Byl vysoký a měl vzpřímené držení těla, a na první pohled to vypadalo, že je příliš hubený, ale Jason si brzy uvědomil, že ten dojem vyvolává skutečnost, že na něm není žádný přebytečný tuk. Vypadal, jako by ho smažilo slunce a omýval d隝 tak dlouho, až z něho zůstaly jen kosti, šlachy a svaly. Když pohnul hlavou, svaly mu pod pokožkou na krku vystoupily jako provazy, a jeho ruce na řídicím panelu připomínaly zahnědlé pařáty nějakého ptáka. Ztvrdlým prstem stiskl tlačítko, které uvedlo v činnost regulaci skoku, a odvrátil se od pultu, aby se věnoval Jasonovi.