Jen jsem ji vypil, zhaslo světlo v koupelně a obou pokojích, a ať jsem na telefonu vytočil jakékoli číslo, spojil mě vždycky jen s automatem, který vyprávěl pohádku o Popelce. Chtěl jsem sjet dolů, ale výtah taky nefungoval. Slyšel jsem sborový zpěv opozičníků, kteří teď už stříleli do taktu, doufám, že vedle. Takové věci se přiházejí i v nejlepších hotelích, což ovšem neznamená, že by to člověka méně zlobilo. Ale nejvíc ze všeho mě překvapila moje vlastní reakce. Má nálada, která byla od rozhovoru s papežským střelcem spíše mizerná, se zlepšovala každou minutou. Shodil jsem poslepu v pokoji všechno možné, ale přitom jsem se shovívavě usmíval do tmy, a ani skutečnost, že jsem si o zavazadla rozbil koleno, nesnížila míru mého láskyplného vztahu k okolnímu světu. Když jsem na nočním stolku nahmatal zbytky jídla, které jsem si mezi snídaní a lunchem objednal do pokoje, zastrčil jsem do kolečka másla kus papíru, který jsem vytrhl z kongresového bloku, a když jsem ho zapálil sirkou, získal jsem aspoň čadící svíčku, v jejímž světle jsem se uvelebil v lenošce, protože jsem měl před sebou ještě více než dvě hodiny volného času včetně hodinové procházky po schodech (výtah nefungoval). Má duševní pohoda procházela dalšími fluktuacemi a změnami, které jsem sledoval s živým zájmem. Byl jsem veselý, cítil jsem se báječně. Mohl jsem vysypat z rukávu spousty argumentů ve prospěch momentální situace. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že toto apartmá, pohroužené do egyptské tmy, plné dýmu a smradu z máslového oharku, odříznuté od světa, s telefonem vyprávějícím pohádky je jedno z nejkouzelnějších míst na světě. Kromě toho jsem cítil nepřekonatelnou touhu pohladit někoho po hlavě nebo aspoň stisknout ruku bližnímu a vroucně, hluboko se mu podívat do očí.

Byl bych teď upřímně objal i úhlavního nepřítele. Máslo se rozpouštělo, škvířilo a čadilo — a haslo, až zhaslo. Že se „máslo“ rýmuje se „zhaslo“, mě rozesmálo k slzám, přestože jsem si popálil ruce od sirek, když jsem se znovu pokoušel zapálit papírový knot.