Máslová svíčka sotva blikala, ale já si polohlasně mručel árie ze starých operet a vůbec mi přitom nevadilo, že se dusím kouřem a že mi z pálících očí tečou slzy po tvářích. Vstal jsem, zakopl o kufr a natáhl se jak široký, tak dlouhý, avšak boule velikosti vejce, která mi okamžitě naskočila na čele, mi náladu naopak zlepšila (pokud to vůbec ještě bylo možné). Smál jsem se a smál, zpola udušen smradlavým dýmem, který nebyl nijak na újmu mému radostnému vytržení. Ulehl jsem na postel, která zůstala od rána neustlaná, přestože už bylo dávno poledne. Na personál, který projevoval takovou nedbalost, jsem myslel s láskou jako na vlastní děti. Nenapadlo mi nic jiného než něžné zdrobněliny a mazlivá slůvka. Blesklo mi hlavou, že i kdybych se tu měl udusit, byla by to ta nejzábavnější, nejsympatičtější smrt, jakou si jen člověk může přát. Tohle konstatování tak dalece odporovalo celé mé povaze, že na mě zapůsobilo jako budíček. V mé duši došlo k překvapivému rozpolcení. Nadále byla naplněna flegmatickým jasem, univerzální láskou ke všemu, co existuje, a mé ruce tolik prahly po tom, aby mohly kohokoli pohladit, že jsem se vzhledem k nedostatku druhých osob začal sám něžně hladit po tvářích a žertérsky tahat za uši. Taky jsem několikrát podal pravou ruku levé, aby si vyměnily povzbudivý stisk. I mé nohy sebou cukaly, jak toužily po pohlazení. Při tom všem jako by se v hlubinách mé bytosti rozsvítily jakési poplašné signály: „Něco není v pořádku!“ volal na mě vzdálený slabý hlas. „Dej si pozor, Ijone, měj se na pozoru! Té dobré náladě není co věřit! No tak! Vstávej! Vpřed! Nerozvaluj se tady v lenošce jako nějaký Onassis, ubrečený a ukoptěný, s boulí na čele a s láskou k celému světu! Ta je známkou nějaké podlé zrady!“ Navzdory tomuto hlasu jsem ani nehnul prstem. Jen mi vyschlo v krku. Srdce mi bušilo už dlouho, ale vysvětloval jsem si to svou nenadále probuzenou všeláskou.