„Prosil jsem, aby mi řekli, co se stalo, ale teď prý není na vysvětlování čas. Musíme rychle připravit lůžko a zavolat lékaře.“

„Tak je tedy živ?“ vyslovila naději Glucková.

„Snad.“ Sauer tiskl tlačítka elektrických zvonků, přivolával sluhy, dával rozkazy, telefonoval lékařům. V domě byl zmatek. Přiběhla vyděšená hospodyně.

Gottlieb žil sám a o celou jeho domácnost pečovala „správkyně domu“, jak jí říkali, vždy pěkně upravená stará dáma, paní Schmidthofová.

Byla tak zdrcená, že se jí Elsa musela ujmout.

Ozvala se houkačka přijíždějícího auta.

„To je lékař!“ zvolala Fitová.

„Ne, to je klakson našeho automobilu,“ prohlásil Sauer. „,Hansi, jděte rychle dolů!“

Sluha Hans rychle vyšel.

Všichni netrpělivě čekali. Paní Schmidthofová, polomrtvá strachy a rozčilením, seděla v křesle a těžce dýchala.

Ze vzdálených pokojů se ozval těžký dupot.

„Už ho nesou,“ zašeptala Fitová. „Jen aby byl živ!“

Dveře se otevřely dokořán.

Čtyři muži nesli zohavené, zkrvavené tělo Karla Gottlieba.

Paní Schmidthofová hystericky vykřikla a omdlela.

Gottlieb měl nohy uříznuty nad koleny.

Pátý muž v železničářské uniformě nesl nějaký balík.

Fitová a Glucková poznaly Gottliebovu přikrývku. Vyčnívala z ní laková bota.

„Nohy! To jsou jeho nohy! To je hrozné,“ pomyslela si Glucková. „Proč je sem přinesli? K čemu je teď potřebuje?“ bleskla jí hlavou podivná myšlenka.

Rysy Gottliebova obličeje byly jen nepatrně změněny, ale jeho tváře byly bílé jako křída.

„Ztratil mnoho krve,“ pomyslela si Elsa.

I jiná podrobnost Elsu rozrušila: v knoflíkové dírce Gottliebova saka zůstala netknuta kytička fialek.

Smutný průvod prošel pracovnou do Gottliebovy ložnice a zanechával na parketách kapky krve.

Za Gottliebovým tělem šel Stirner. Jeho tvář byla bledší než jindy, ale klidná. Opatrně se vyhýbal kapkám krve, aby do nich nešlápl, jako by to byly kaluže uprostřed cesty. V patách mu běžel Falk. Pes nervózně očichával krev.