„Zdá se, pane Sauere, že začínáte být malicherný,“ řekla Elsa. „A Topfera & Co. Gottlieb spolkl. To Stirner uhádl.“

„Přitom jistě sám přesvědčil Gottlieba, aby předložil směnky k proplacení, o tom nemůže být pochyb,“ zachmuřeně namítl Sauer.

„Pan Sauer prostě žárlí,“ ozvala se Fitová a zasmála se. „Přepište laskavě tento výkaz!“ Sauer podal Fitové listinu.

Fitová ztichla jako provinilé děcko a plaše odpověděla: „Prosím.“

Všichni se zahloubali do práce, přerušované jen zvonky telefonu.

Kolem jedenácté opět zazvonil telefon. Aniž přestal pročítat spis, Sauer zvedl sluchátko.

„Haló! Ano, ano. Kancelář osobního tajemníka bankéře Gottlieba. Cože? Neslyším! Mluvte hlasitěji! Cože se stalo? Cože? To není možné!..“

Plnicí pero vypadlo Sauerovi z ruky. Zbledl. Jeho hlas byl tak nervózní, že Glucková a Fitová přestaly pracovat a zneklidněny ho zvědavě pozorovaly.

„Že spadl pod vlak? Jak se to stalo? Promiňte, ale to je plně odůvodněná zvědavost. Ano. ano. poslouchám. ano. Všechno připravíme!“

Sauer zavěsil, přejel si rukou po vlasech a vstal.

„Co se stalo, pane Sauere?“ rozčileně se ptala Fitová a také vstala. „Kdo spadl pod vlak? Tak honem, mluvte! “

Sauer však znovu usedl do křesla a mlčel.

„Ano. Čekal jsem něco takového,“ řekl po chvíli, nervózně vstal a rychle pokračoval: „Karel Gottlieb spadl pod vlak.“

„Je živ?“ zeptaly se najednou Glucková a Fitová.

„Podrobnosti nej sou známy…“

„Pěkná podrobnost — jestli někdo žije, nebo ne,“ rozhořčila se Fitová.