Ve finančních kruzích vládlo rozčilení, tisk přinášel senzační zprávy, a v Gottliebově domě zatím končilo poslední jednání tragikomedie lidského života.
V domě už poroučeli jako pravoplatní dědici narychlo povolaný Oskar Gottlieb, snědý, těžkopádný muž, a jeho děti.
Oskar Gottlieb chodil zachmuřen, se sevřenými rty. Jen v jeho přivřených očích tu a tam zableskl plamínek radostné naděje na velké bohatství. Protože vsak byl taktní a také upřímně želel smrti svého bratra, choval se zdrženlivě. Zato jeho děti se nepokrytě a nezkrotně oddávaly sladké vidině bohatství. Oskarův syn. Rudolf a jeho starší dcery Luisa a Gertruda chodili z pokoje do pokoje, prohlíželi si obrazy, brali do rukou různé drobnosti, sedali si do měkkých křesel, ohmatávali potahy, rozdělovali si věci, hádali se, smáli a spřádali plány do budoucna.
Gottliebovo zohavené tělo i s uříznutýma nohama pohřbili do drahé procovské hrobky. Den po pohřbu měla být otevřena závěť. Tento akt byl připraven dost slavnostně a pozvali k němu i některé Gottliebovy úředníky včetně Sauera, Stirnera, Gluckové a Fitové.
Stirner seděl znuděně u psacího stolu a kreslil si na papír psy.
„Poslyšte, vy jste tajemník mého zesnulého dědečka?“ oslovil ho Rudolf Gottlieb. „Buďte tak laskav, doprovoďte mě nahoru, chci se podívat.“
Stirner mlčky stiskl tlačítko zvonku. Ve dveřích se objevil sluha.
„Hansi, doprovoďte pana Gottlieba mladšího nahoru!“ požádal ho Stirner a znovu se věnoval kreslení psů. Rudolf na to neřekl ani slovo, ale jeho pihovatá tvář zrudla hněvem.