Sauer pozoroval tuto scénu ze svého kouta, kde seděl s Gluckovou a Fitovou, a usmál se:

„Jen se podívejte, Elso, Stirner se chová jako by byl dědicem on. Přiznám se, že jeho hru nechápu. Přímo si koleduje o to, aby ho nové panstvo vyhodilo.“

„Ani my nevíme, co bude s námi,“ řekla znepokojeně Ema.

„Když mě propustí, nezbude mi nic jiného než dělat pokladní v kočovném cirkusu,“ rozesmála se Elsa.

„Přestaňte žertovat, Elso, mluvím docela vážně. Stirner zřejmě hraje velkou hru.“ A tišeji pokračoval: „Nezdá se vám, že Gottlieb zahynul za podivných okolností?“

Elsa pohlédla na Sauera.

„Co tím chcete říct, Otto? Vždyť tam Stirner v okamžiku neštěstí ani nebyl…“

„Hm. Nenapadlo vás, že Gottliebova smrt není náhodná? Pes! A jestli pes jednal pod vlivem nějaké nevysvětlitelné sugesce? Jestli se nemýlím, zabýval se Stirner ve své vědecké práci právě otázkami sugesce a přenosem myšlenek na dálku. Víte, jaké zázraky dokáže se svými psy? Vzpomeňte si, jak ten večer, když j sme se vraceli z výletu, přiběhl Falk k vám…“

„To je hrůza!“ zašeptala Fitová, „a co když jednou vsugeruje těm svým psům, aby nás zakousli?“ Sauer se usmál.

„Z toho by nic neměl. Stirnerovi psi, promiňte, se honí jen za vysokou. Co však získá Gottliebovou smrtí? Tenhle podivín je obklopen hlubokým tajemstvím. Víte, že s ním společně pracujeme už asi rok, denně se s ním vídáme, ale ani já, ani nikdo jiný jsme nikdy nebyli v jeho pokoji. Co tam dělá? Jaké plány tam v tichosti kuje?“

„Ani mě nenapadne! Můžeš si vzít Corotovu krajinku, ale Svatého Sebastiána se nevzdám.“

Gottliebovy dcery prošly kolem nich, hádajíce se o rozdělení dědečkova majetku. Sauer zmlkl.

Ozval se zvonek svolávající všechny přítomné do velké pracovny zesnulého. Tam už seděl za psacím stolem notář, suchoučký stařík v brýlích s tmavými želvími obroučky. Choval se velmi komisně a kategoricky odmítal sdělit dědicům cokoli o obsahu závěti dříve, než bude otevřena. A teď se Gottliebové neklidně dívali na jeho tlustou aktovku, skrývající tajemství závěti. Notář pomalu vyjmul z aktovky obálku, dal prozkoumat neporušenost pečetí, pak ji otevřel a začal číst.