„Ještě delší!“ zasmála se Elsa.

Ech! To je proto, že s vaším bohatstvím krásy si můžete i mezi Gottlieby volit podle svého vkusu. Ale co si máme počít my, páriové, různí ti tajemníci a tajemníčkové, kteří stojí blízko hodovního stolu a mohou jen sbírat drobty a polykat sliny při pohledu na ty, co žijí v nadbytku.“

„Jak nepěkných slov používáte, pane Stirnere,“ vmísila se do hovoru Ema Fitová.

„Promiňte, dám si už opravdu pozor na jazyk. Poctivost,“ pokračoval Stirner, „to je naše vada. A té využívají ti, co nám vládnou. Heine kdysi řekl, že poctivost je krásná, jsou-li poctiví všichni kolem a mezi nimi jediný já podvodník. Ale protože všichni kolem — o přítomných nemluvím — jsou podvodníci, pak je k získání štěstí zřejmě třeba,“ významně pohlédl na Elsu Gluckovou, „stát se tak velkým podvodníkem, aby všichni ostatní podvodníci budili dojem počestných lidí.“

„Pane Stirnere, dnes bavíte dámy nějak nevhodně,“ zasáhl do hovoru Otto Sauer. „Vaše žertování už zachází příliš daleko.“

„Prosím?“ otázal se nepřítomně Stirner, pak náhle svěsil hlavu a zmlkl. Jeho tvář zestárla, hluboká vráska mu rozryla čelo. Vypadal, jako by se zahloubal do řešení obtížného problému. Falk mu položil tlapku na koleno a upřeně se mu díval do tváře.

Stirner držel nehybná vesla, s kterých ustavičně stékaly kapky vody, v paprscích zapadajícího slunce rudé jako krev.

Elsa Glucková se zahleděla na Stirnerovu náhle zestárlou tvář, pojednou se zachvěla, a jako by hledala pomoc, upřela svůj pohled na Sauera.

Tu Stirner prudce udeřil vesly o hladinu, odhodil je a rozesmál se.

„Poslyšte, slečno Glucková, co kdybych se tak najednou stal nejmocnějším člověkem na této zemi? Kdyby mě všichni poslouchali na slovo, na pouhý pokyn, jako mě poslouchá Falk? Falku! Vpřed!“ zvolal a hodil do vody bičík.

Falk jako šipka skočil přes palubu. „Takhle! Kdybych se stal pánem světa?“