„Víte, pane Stirnere, vy máte mladý obličej, ale hrozně staromódní. Takové obličeje vídáme na fotografiích v rodinných albech. Říká se o nich: „A tohle je dědeček zamlada.“ Vy jste taky takový „dědeček zamlada“. Ne, role Napoleona by vám opravdu neseděla. Z vás by ještě tak mohl být burzovní napoleónek.“

„Tak je to tedy! Pak vám ovšem odnímám korunu, palác, zlatý kočár, briliantový náhrdelník, pážata a dvorní dámy. Zbavuji vás své milosti. A abyste věděla, vůbec vás nemiluju. Nemyslete si, že jsem chtěl vykonávat hrdinské činy jako středověký rytíř jen proto, abych byl hoden vaší ruky a vašeho srdce. Vůbec ne! Jste pro mě jen měřítkem mých úspěchů, nic víc.“

„Ale?. Radši hezky veslujte, musíme už domů.“ Stirner vtáhl do loďky mokrého Falka; pes se oklepal a všechny kolem sebe postříkal.

„Tak, a máte po šatech,“ zažertoval Stirner a rázně se opřel do vesel.

Loďka rychle plula po proudu. Slunce se schovalo za lesem. Na horním toku řeka ještě zářila jako roztavené zlato, ale kolem loďky už uléhaly modré stíny. Ema si přehodila přes ramena huňatý šátek.

Mlčeli. Zrcadlová hladina řeky byla nehybná, jen tu a tam se na ní mihla třpytivá rybka.

„To jsem nevěděl, že jste tak ctižádostivý, pane Stirnere,“ přerušil mlčení Sauer. „Řekněte mi, proč jste se tehdy vzdal své vědecké kariéry a přešel k nám, mezi obyčejné Gottliebovy zaměstnance? Nemýlím-li se, pracoval jste dost úspěšně na výzkumu mozku, a dokonce jsem v tisku četl několik zpráv o vašich úspěšných pokusech. Jak se jmenuje ta mladá věda, kterou jste se tehdy zabýval? Reflexologie, že?“

„Mám jen nepatrnou představu o tom, co je to za vědu,“ podotkla Elsa.

„Vážené dámy a vážený pane,“ spustil Stirner, jako by přednášel ve vybrané společnosti. „Reflexologie je věda, která se zabývá zpětnými reakcemi člověka a každého živočicha vůbec. Zpětnými reakcemi, které vznikají působením vnějšího světa a charakterizují všechny vztahy živých tvorů k obklopujícímu je prostředí. Rozumíte?“