„Ani za mák,“ prohlásila Elsa.

„Budu se tedy snažit vyjádřit se prostěji. Reflex je přenesení podráždění z jednoho bodu těla na druhý prostřednictvím centra, to je mozku. Každé působení zvenčí — prostřednictvím smyslových orgánů — cestou reflexu přes centrum podněcuje k činnosti ty či ony tělesné orgány, jinak řečeno, vyvolává reakci. Dítě natahuje ruku k ohni, oheň pálí. Toto působení ohně na kůži předávají nervy do mozku, a z mozku jde do ruky zpětná reakce: dítě ruku odtahuje. Představa ohně se u dítěte spojí s představou bolesti. A pokaždé, když dítě oheň spatří, začne bojácně odtahovat ruku. Objevilo se to, čemu vědecky říkáme podmíněný reflex. Uvedu složitější přiklad. Budete dávat psovi žrát a při každém krmení zahrajete na flétnu. Tedy oběd za doprovodu hudby. Při jídle se u psa silně vyměšují sliny. Po určité době, když se hra na flétnu spojí s chuťovými pocity zvířete, stačí jen zahrát na flétnu a u psa se začnou silně vyměšovat sliny. Podmíněný reflex!.. A jen si pomyslete, že „nejsvětější“ lidské city, jako povinnost, věrnost, poctivost a dokonce proslulý Kantův „kategorický imperativ“, jsou jen podmíněnými reflexy stejného druhu jako vyměšování slin u psa! Někdy se mi zdá, že pro někoho je výhodné to vyměšování slin ctnosti, někdo hraje na flétnu náboženství, morálky, povinnosti, poctivosti, a my hlupáci vyměšujeme sliny. Nebylo by načase vyhodit všechno to staré haraburdí a přestat tancoval podle píšťalky staré morálky?“

Sauer chtěl převést rozhovor jinam, a proto se Stirnera znovu zeptal, proč zanechal vědecké kariéry.

„S vašimi znalostmi, pane Stirnere, byste jistě ve vědě dosáhl popularity a úspěchů daleko dřív.“

„Tak vám povím, proč jsem zanechal vědecké kariéry, vážený pane Sauere,“ odpověděl Stirner s potutelným zábleskem v očích. „Rozpitval jsem asi tisíc lidských mozků, a představte si, že jsem v žádném z nich nenalezl rozum. Dospěl jsem k názoru, že mozečky jsou nejlepší dobře osmažené na jídelním stole našeho nejdobrotivějšího šéfa.“