„Vy si ale libujete v ohavnostech,“ uslyšel Stirner za sebou hlas Emy Fitové.

„Prosím tisíckrát za prominutí! Ale ujišťuji vás, že náš Gottlieb lidské maso nejí. Leda snad v přeneseném smyslu, cha, cha! Tuším například, že zítra ráno spolkne bankovní dům Topfer & Co. Chtěl jsem jen říci, že středověké panstvo se mohlo zabývat vědou, když mělo hory jídla a bečky vína. Ale teď. Já a pan Sauer, prostí zaměstnanci bankéře, a dokonce i vy, krásné slečny, jeho písařka a stenografka, dostáváme víc než mladý doktor věd. Jak vidíte, jsem upřímný. Nejsem první ani poslední, kdo dal přednost míse čočovice před budoucím prvenstvím. Stop! Jsme na místě. No a teď,“ obrátil se k Emě Fitové, „podejte mi ruku, slečno, a dovolte, abych vás doprovodil na nádraží…“

Stirner s Fitovou šli napřed.

Sauer zaplatil poplatek za půjčení loďky, vzal Elsu pod paží a pomalu s ní odcházel k stanici.

„Podívejte se, jak jasně září hvězdy. Jistě bude pršet.“ řekl Sauer.

„My to ale ještě stihneme,“ ujišťovala ho Elsa.

„Jak jste spokojena s výletem, Elso?“

„Neoslovujete mě příliš důvěrně?“ s úsměvem se otázala Elsa a pokračovala, „ne, neomlouvejte se. Byla bych spokojená, kdyby nebylo toho nesnesitelného žvanila Stirnera. To je přece omezenost. Mele pořád svou, nikoho nepustí ke slovu, A jaké má ambice!“

„Ano, je to žvanil…“ zamyšleně řekl Sauer. „Ale já bych vám radil, abyste vůči němu byla opatrnější.“ Elsa překvapeně pohlédla na Sauera. „Copak jsem byla neopatrná?“ Rozesmála se a zvolala:.

„Ne, Otto, vy prostě žárlíte. Není to brzy? Ještě jsem vám nedala slovo, mohu si to rozmyslet.“

„Vy žertujete, a mně se svírá srdce. Žvanil, ovšemže žvanil, ale mazaný. Slyšela jste, co říkal o poctivosti a přímkách? To je nebezpečná filosofie. A já se ho bojím, bojím se o vás i o našeho stařičkého Gottlieba. Ten žvanil nemluví do větru. Něco na tom je. Co má za lubem? Nepřekvapilo by mě, kdyby provedl něco hrozného.“