„Profesor Novgorodcev mi řekl, že jste dlouho studoval různé těžko vysvětlitelné nemoci mozku. Je to velmi citlivý člověk, celý život mu budu vděčný … Jsem teď ve špatném stavu — pronásledují mě halucinace a narůstá ve mně jakési napětí. Připadá mi to, jako bych měl zešílet. Navíc nemohu spát, často mě bolí hlava — tady,“ ukázal na horní část zátylku. „Různí lékaři už se pokoušeli všelijak mě léčit, ale nic nepomohlo.“

„Řekněte mi, jak jste byl raněn,“ požádal jsem ho a kouzelný úsměv znovu změnil jeho tvář.

„To sotva bude mít nějaký vztah k mé nemoci. Byl jsem raněn střepinou miny do pravé ruky, ale ztráta vědomí ani vnitřní zranění nebylo žádné. Střepina mi rozdrtila kost, tu mi vyjmuli, později mi budou dělat transplantaci kosti, a zatím se mi ruka plandá jako hadr.“

„To znamená, že ani při zranění, ani později u vás nezpozorovali příznaky poruchy mozku.“

„Ne.“

„A jak dlouho cítíte ten zvláštní psychický stav?“

„Ne dlouho, asi tak půl druhého měsíce … Vlastně ještě v nemocnici, kde jsem ležel, zároveň s uzdravováním ve mně rostl jakýsi pocit neklidu, potom to přešlo a teď se to objevilo znovu. Už je to víc než dva měsíce, co jsem z nemocnice venku.“

„A teď mi řekněte, proč, podle vašeho názoru, vznikla vaše nemoc? Jaké máte pocity a v čem spočívají vaše halucinace?“

Poručík bojoval s rostoucími rozpaky. Snažil jsem se mu pomoci. Přísně jsem mu řekl, že chce-li ode mne pomoc, musí mi dát co nejvíce údajů. Nejsem prorok, ani věštec, nýbrž vědec, který při řešení jakékoliv otázky nutně potřebuje určitou faktickou základnu. Ať se nerozpakuje, mám dnes čas, ať mi všechno vypráví co nejpodrobněji. Raněný se postupně vyrovnal se svými rozpaky a začal vyprávět. Zpočátku hledal slova se zřejmou námahou, ale potom přestal vnímat mou klidnou pozornost a vyložil mi svůj příběh, řekl bych, že dokonce s jakýmsi uměleckým talentem.