Lidé pokračovali v práci u přístrojů a čas od času vyhlédli vizuální šachtou, kterou upravil Gen Atal. Pronikala tlustými stěnami hvězdoletu, končila širokým oknem z průzračné ytriové keramiky a zvláštní soustava zrcadel dovolovala pozorovat planetu pouhým okem. Tormans v hloubce se téměř neznatelně pohyboval. Temný Plamen obíhal planetu ve výšce dvacet dva tisíc kilometrů o něco pomaleji, aby se dal pohodlně sledovat její povrch. Oblačný příkrov měl nad rovníkem široké průrvy. Mezi nimi probleskovala olověně šedá moře, rudohnědé plochy připomínající step nebo lesy, žluté hřbety a masívy rozrušených nízkých pohoří. Pozorovatelé postupně přivykali vzhledu planety a rozpoznávali na snímcích stále více podrobností.

Tormans byl skoro stejně velký jako Země a měl s ní i mnoho jiných společných rysů. Ale značně se od ní lišil uspořádáním svého povrchu. Moře zaujímala širokou oblast kolem rovníku, zatímco pevniny byly posunuty k pólům a tvořily po obou stranách obrovité pásy, rozčleněné do čtyř bloků. Jednotlivé části byly od sebe odděleny meridiálními pruhy moří a jejich základny se směrem k pólům zužovaly. Z velké výšky vyvolával povrch planety dojem symetričnosti, v naprostém kontrastu k rozeklaným obrysům pozemských souší a moří. Mohutné řeky tekly většinou od pólu k rovníku a ústily do rovníkového oceánu nebo jeho zálivů. Tu a tam bylo vidět klíny vyprahlé půdy, zřejmě pouště.

„Co tomu říká planetolog?“ zamžoural po svém zvyku Sol Sajin. „Zvláštní planeta, ne?“

„Nic neobyčejného!“ odpověděl vážně Tor Lik. „Je starší než Země, ale má větší rotaci. Polární undulace pevnin tu probíhala zřejmě rychleji a pokročila dál než u nás.

Symetričnost, lépe řečeno vzájemná podobnost obou polokoulí, je pouze náhodný jev. Nitro Tormansu ve srovnání s pozemským je patrně mnohem klidnější, povrchové zdvihy ani poklesy nejsou příliš výrazné, tektonická činnost slabší, sopek málo, nebo vůbec žádné. To všechno je zákonité, zvláštní je jiná věc…“