„Ke stolu, prosím,“ — a potom znovu krátké zaječení a onen obludný chechtot Zaslechl jsem dokonce řinčení rezivých řetězů.

Učesal jsem se před zrcadlem a vyzkoušel si několik výrazů obličeje.

Například vlídné roztržité účastenství, mužnou uzavřenost profesionála, prostoduchou ochotu k jakémukoliv seznámení a úsměšek typu „chichi“. Ani jeden výraz mi nepřipadal vhodný, a tak jsem si přestal komplikovat život, vstrčil jsem do kapsy cigarety pro děťátko a vyšel jsem do chodby. Hned na prahu jsem zkameněl.

Dveře protějšího pokoje byly dokořán. Mezi rámy, až docela nahoře, visel mladík vzepřený o jednu veřej nohama, o druhou zády.

Přes veškerou nepřirozenost vypadala jeho poloha naprosto nenuceně.

Díval se na mě dolů, cenil dlouhé nažloutlé zuby a po vojensku salutoval.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem po chvilce mlčení. „Nepotřebujete pomoc?“

V té chvíli seskočil měkce jako kočka na podlahu, rukou stále salutoval a vytáhl se do pozoru.

„Potěšení na mé straně, inspektore,“ prohlásil. „Dovolte, abych se představil: nadporučík od kybernetiky Simoně Simonet.“

„Pohov,“ zavelel jsem a podali jsme si ruce.

„Přesně vzato jsem fyzik,“ pokračoval, „ale když se řekne — od kybernetiky, zní to skoro jako — od dělostřelectva. A to je legrační.“ A zničehonic propukl v onen děsivý vzlykavý chechtot, který vzbuzoval představu vlhkého záhrobí, krvavých skvrn a rezivých řetězů na připoutaných kostlivcích. „Abych pravdu řekl,“ pokračoval, „přijel jsem sem šplhat po skalách, ale nemůžu se k nim dostat. Všude kolem sníh.

A tak šplhám aspoň po dveřích, po stěnách…“ Najednou umlkl a zavěsil se do mě. „Slyšel jste o plánu Midas? Přísně tajné. Čtyři roky bez dovolené. No a teď mi doktoři předepsali kúru smyslových radovánek.“

Znovu se zachechtal, ale to už jsme přicházeli do jídelny. Pustil mě a rozběhl se ke stolku, kde byly rozestaveny lahůdky. „Poběžte za mnou, inspektore!“ vykřikl v běhu. „Pospěšte si, nebo vám přátelé a kamarádi Mrtvého snědí všechen kaviár…“