U stolu už seděl du Barnstoker a odnož jeho nebožtíka bratra. Du Barnstoker s vybranou elegancí míchal stříbrnou lžičkou bujón v talíři a káravě pošilhával po děťátku, které s lokty široko roztaženými po stole lačně chlemtalo zeleninovou polévku.

V čele stolu kralovala jakási dáma podivné oslňující krásy. Mohlo jí být stejně dobře dvacet jako čtyřicet. Měla něžná, osmahle namodralá ramena, labutí šíji, veliké přivřené oči s dlouhými řasami, vysoko vyčesané popelavé vlasy a diadém nesmírné ceny. Byla to bezpochyby paní Mausesová a bezpochyby se necítila ve své kůži při této prosté tabuli. Dřív jsem podobné ženy vídal jedině na obrázcích v nóbl časopisech a nejúspěšnějších velkofilmech.

Hoteliér už se šinul kolem stolu ke mně s malým podnosem na ruce.

V broušené skleničce se tam strašidelně modrala proslulá zdejší specialita — likér s příchutí protěže.

„Bojový křest!“ zahlaholil hoteliér, když se ke mně přiblížil. „Připravte si nějaké ostré sousto na zajedení.“

Nemohl jsem odmítnout. Na kousek veky jsem si položil pár oliv a trochu kaviáru. Pak jsem šlehl okem po hoteliérovi a přidal jsem k tomu marinovanou okurčičku z nakládané zeleniny. Nato jsem šlehl okem po likéru a vymačkal si na kaviár ještě šťávu z půlky citrónu.

Všichni mě pozorovali. Vzal jsem skleničku do ruky, zhluboka vydechl nudu dalších několika zatuchlých pracoven a kuloárů a nalil si tekutinu do úst. Otřásl jsem se. Ale protože se všichni na mě dívali, otřásl jsem se jen v duchu a ukousl jsem si půl okurčičky. Hoteliér pochvalně zahučel. Zahučel i Simonet. Paní Mausesová pronesla křišťálovým hlasem: „Ó, to je pravý muž!“ Usmál jsem se a vstrčil si do úst druhou polovinu okurky. V té chvíli jsem trpce litoval, že tyhle okurky nedorůstají velikosti dýně. „Kanón!“ prohlásilo děťátko zřetelně.