„Paní Mausesová,“ řekl hoteliér, „dovolte, abych vám představil nového hosta, inspektora Glebského.“

Popelavá věž v čele stolu se poněkud zhoupla, půvabné řasy se zvedly a zase spustily. Uklonil jsem se. S radostí bych se byl celý přelomil v pase, tak mě pálilo v břiše, ale ona se vlídně usmála a mně se okamžitě ulevilo.

Téma rozhovoru u stolu dirigoval hoteliér. Mluvilo se o záhadách a nepoznaných jevech, přesněji řečeno o tom, že se poslední dobou dějí v hotelu prapodivné věci. Protože jsem tu byl nový, zasvětili mě do podrobností. Du Barnstoker potvrdil, že mu asi před dvěma dny skutečně zmizely pantofle a našly se teprve večer v pokoji, kde je teď muzeum. Simonet s pochichtáváním oznámil, že mu někdo čte jeho knihy, většinou odbornou literaturu, a přičiňuje na okrajích poznámky, vesměs naprosto debilní. Hoteliér, nadšením celý bez sebe, dával k dobrému dnešní případ s kouřící lulkou a novinami a dodal, že v noci někdo chodí po domě. Paní Mausesová s překvapující nenuceností tyto zprávy ochotně potvrdila a připojila, že k ní do pokoje včera v noci někdo nahlížel oknem. Simoně Simonet se holedbal, že v noci spí jako zabitý a že nic takového neslyšel, a děťátko dalo chraptivě na vědomost všem přítomným, že co se týče jeho, nemá v podstatě nic proti podobným hejblům, neboť si na všelijaké hokusypokusy dávno zvyklo, ale že absolutně nesnáší, aby se někdo cizí válel po jeho posteli.

Atmosféru sladké hrůzy, která u stolu zavládla, narušil pan fyzik.

„To jednou přijel jeden major do neznámého města,“ spustil.

„Ubytoval se v hotelu a rozkázal, aby mu zavolali…“

Najednou se odmlčel a rozhlédl se.

„Pardon,“ pravil. „Nejsem si jist, jestli v přítomnosti dam,“ přitom se uklonil směrem k paní Mausesové, „a rovněž dí… omladiny,“ teď pohlédl na děťátko.

„Aha, to je ta pitomá anekdota,“ poznamenalo děťátko opovržlivě.

„Jak to končí: Je to krásné, ale nedá se to rozdělit napůl. Je to ona?“