„Přesně tak!“ vykřikl Simonet a vybuchl smíchy.

„Dá se rozdělit napůl?“ informovala se paní Mausesová s úsměvem.

„Právě že nedá!“ opravilo ji děťátko zlostně.

„Ne, nedá?“ podivila se paní Mausesová. „A co vlastně se nedá rozdělit?“

Děťátko už otevřelo ústa, ale du Barnstoker učinil nepostřehnutelný pohyb a ústa bratrovy odnože byla ucpána velikým růžovým jablkem, do něhož se děťátko okamžitě zakouslo.

„Když se to tak vezme, podivné věci se nedějí jenom v našem hotelu,“ řekl du Barnstoker. „Stačí připomenout proslulé neidentifikované létající předměty…“

Děťátko s rachotem odstrčilo židli, vstalo a s hlasitým chroupáním zamířilo k východu. Pořád jsem uvažoval, koho bych se měl ksakru zeptat, je-li to kluk nebo dívka, a du Barnstoker zatím drmolil dál: „Giordano Bruno, panstvo, nebyl spálen pro nic za nic. Kosmos bezpochyby není obydlen jen námi. Otázkou zůstává jen to, jak hustě je rozptýlen rozum ve vesmíru. Kdybych byl matematikem, panstvo, pokusil bych se vyjádřit aspoň pravděpodobnost toho, že je naše Země objektem vědeckého zájmu někoho jiného…“

Ptát se samotného Barnstokera, to by bylo trapné, uvažoval jsem.

Kajsa je truhlík. Zeptat se Simoneta, to by znamenalo přivolat na svou hlavu další příval záhrobního veselí. Ale proč vlastně o tom uvažuju?

Co je mi do toho? Neměl bych si radši ještě přidat maso?

„Uznejte to!“ hrčel du Barnstoker. „Představa, že nějaké cizí oči pozorně a svědomitě studují naši stařenku planetu odněkud z černých propastí kosmu…“

„Tak jsem to spočítal,“ oznámil Simonet. „Jestliže dovedou rozlišovat obydlené soustavy od neobydlených, tak by to dělalo jedna minus é, to celé na minus jedna.“

„Podívejme, je to vůbec možné?“ užasla paní Mausesová rezervovaně a oblažila Simoneta nadšeným úsměvem.

Ten zaržál jako splašený kůň. Dokonce se rozhoupal na židli. Oči mu zvlhly.