Du Barnstoker počkal, až utichne ten akustický nápor, a informoval se: „A kolik by to bylo, kdyby se to vyčíslilo?“

„Asi tak dvě třetiny,“ odpověděl Simonet a otřel si oči.

„Ale to je přece obrovská pravděpodobnost!“ prohlásil du Barnstoker ohnivě, ale v tu chvíli za mými zády zarachotily a zadrnčely dveře, jako by do nich někdo prudce vrazil ramenem. Otočil jsem se.

Na prahu se objevila podivuhodná postava. Starší hromotluk s vysloveně buldočím obličejem, který měl na sobě jakousi nevkusnou imitaci středověké kamizoly lososové barvy. Jednu ruku držel za zády, ve druhé třímal vysoký plechový hrnek.

„Polívku!“ zahučel a díval se před sebe kalnýma očima.

Nastal chvilkový zmatek. Paní Mausesová přiskočila až s nedůstojným chvatem ke stolku s polévkami, hoteliér se odloupl od baru a začal rukama provádět pohyby, které měly naznačovat ochotu být jakkoli k službám, a pan Mauses — protože to byl bezesporu on — se slavnostním pocukáváním v obličeji odkráčel se svým hrnkem k židli proti paní Mausesové a tam si sedl. Jen taktak, že se neposadil vedle.

„Tak, panstvo, padá sníh!“ oznámil. Paní Mausesová před něho postavila polévku, on zamračeně nakoukl do talíře a pak upil z hrnku.

„O čem je řeč?“ zeptal se.

„Pan Simonet nám vypočítal pravděpodobnost…,“ začal du Barnstoker.

„Nesmysl!“ usoudil pan Mauses. „Matematika není žádná věda, Barn… Bar le… Duc! A kdo je tohle?“ zeptal se a vyvalil na mě pravé oko. Takové kalné, nedobré.

„Dovolte, abych vás přestavil,“ pospíšil si hoteliér. „Pan Mauses — inspektor Glebski.“

„Inspektor,“ zavrčel Mauses. „Padělané směnky, falešné doklady…“

Znovu zachmuřeně nahlédl do talíře a usrkl z hrnku. „Dneska je dobrá polívka,“ liboval si. „Olgo, odnes tohle pryč a dej mi nějaký maso. Copak že všichni mlčíte, pánové? Jen pokračujte, pokračujte, poslouchám.“

„Když jsme u toho masa,“ navázal pohotově Simonet. „To přišel jeden žrout do restaurace a objednal si filé…“