„Filé. Správně!“ schválil pan Mauses a pokoušel se rozříznout maso jednou rukou. V druhé neustále držel hrnek.

„Číšník si to napsal,“ pokračoval Simonet, „a ten břichopásek si v očekávání svého oblíbeného jídla prohlížel děvčata na pódiu…“

„To je legrační,“ řekl pan Mauses. „Zatím je to ohromně legrační.

Mám to málo slaný. Olgo, podej mi sůl. No?“

Simonet zaváhal.

„Pardon,“ řekl nerozhodně. „Začínám mít značné obavy…“

„Ano. Obavy,“ opakoval pan Mauses spokojeně. „A dál?“

„To je všechno,“ řekl Simonet malomyslně a zvrátil se na opěradlo.

Mauses na něho vyvalil oči.

„Jak to?“ zeptal se rozhořčeně. „A přinesli mu to filé?“

„No… vlastně… ne,“ řekl Simonet.

„To je drzost,“ rozzlobil se Mauses. „Měl si zavolat majitele.“ S nechutí odstrčil talíř. „Vyprávěl jste nám ale sakramentsky nepříjemnou historku, Simonete.“

„Jak jsem koupil, tak prodávám,“ odpověděl Simonet a usmál se.

Mauses upil z hrnku a otočil se na hoteliéra.

„Sneware, už jste našel toho darebáka, co krade pantofle? Poslechněte, inspektore, vy tady nemáte nic na práci. Nějaký prevít tu krade pantofle a nakukuje do oken. Co si o tom myslíte?“

„Myslím, že to jsou žerty někoho z přítomných.“

„Zvláštní myšlenka,“ poznamenal Mauses pochybovačně.

„Vůbec ne,“ namítl jsem. „Předně, všechny tyto činy nesledují jiný cíl než si z někoho vystřelit. A za druhé, pes se chová tak, jako by v domě byli jen známí lidé.“

„To ano!“ pronesl hoteliér svým dutým hlasem. „Samozřejmě, že jsou v domě jen známí lidé. Ale ON byl pro Lelia víc než jenom známý člověk. ON byl pro něho bůh, panstvo!“

Mauses na něho upřel pohled.

„Kdo — ON?“ zeptal se přísně.

„ON. Mrtvý.“

„Neblbněte mi hlavu,“ prohlásil Mauses. „A jestli víte, kdo tyhle skopičiny vyvádí, tak mu poraďte, ale hezky důrazně, aby s tím přestal.