Rozumíte?“ Přejel nás všechny podlitýma očima. „Nebo taky začnu žertovat!“ vyštěkl ještě.
Rozhostilo se mlčení. Nepochybuji, že se v té chvíli všichni snažili představit si, jak by to asi dopadlo, kdyby Mauses taky začal žertovat.
Potom paní Mausesová odsunula talířek, přiložila si ubrousek k nádherným rtům, zvedla oči ke stropu a sdělila nám: „Ach, zbožňuji malebné západy slunce! Tu bohatou paletu barev!“
To ve mně okamžitě vyvolalo neodolatelnou touhu po samotě.
Vstal jsem a řekl pevně: „Děkuji vám, panstvo. Na shledanou při večeři.“
3
„Nemám tušení, kdo to vlastně je,“ řekl hoteliér a prohlížel si přitom pohár proti světlu. „Do knihy se mi zapsal jako obchodník na soukromé cestě. Ale obchodníkem není.“
Seděli jsme v salónku s krbem. Polena žhavě plála, křesla tu byla starodávná, masivní, bytelná. Svařené portské s citrónem příjemně vonělo. Útulné pološero, trochu narudlé, úplně domácké. Venku se zvedala metelice, v komíně začínalo skučet. V domě ticho, jen občas se z dálky jako ze hřbitova donesly výbuchy vzlykavého chechtotu a cvakot kulečníkových koulí, třaskavý jako suché výstřely. V kuchyni řinčela Kajsa nádobím.
„Obchodníci jsou obvykle lakomí,“ pokračoval hoteliér zamyšleně.
„Ale pan Mauses lakomý není, to ne. Zeptal jsem se ho, kdo mu doporučil můj podnik, komu vděčím za jeho ctěnou návštěvu. Místo odpovědi vytáhl z náprsní tašky stovku, zapalovačem ji podpálil a od ní si zapálil doutník. Pak mi foukl kouř do obličeje a řekl: ‚Já jsem Mauses, pane. Albert Mauses! Mauses nepotřebuje, aby mu někdo něco doporučoval. Mauses je vždycky a všude doma. Co na to řeknete?
Cestuje soukromě… V mém údolí se necestuje. Tady se buď lyžuje, nebo leze po skalách. Údolí je slepé. Odtud žádná cesta nikam nevede.“