Natáhl jsem se v křesle, že jsem skoro ležel, a přehodil jsem si nohu přes nohu. Bylo mi ohromně příjemné být v téhle poloze a s vážným výrazem uvažovat, kdo je to pan Mauses.

„No dobrá,“ řekl jsem. „Je slepé. Ale co v tomhle slepém údolí dělá slavný pan du Barnstoker?“

„Ó, pan du Barnstoker — to je něco docela jiného. Ten už ke mně jezdí nepřetržitě třináctý rok. Je celý zblázněný do mého likéru. Zato pan Mauses, to bych si dovolil poznamenat, je v jednom kuse pod párou a přitom si za celou tu dobu ode mě nekoupil ani jednu láhev.“

Významně jsem si odfrkl a důkladně jsem se napil.

„Vynálezce,“ prohlásil hoteliér s jistotou. „Vynálezce nebo kouzelník.“

„Vy věříte na kouzelníky, pane Sneware?“

„Alek, nebudete-li mít námitek. Stačí Alek.“

Zvedl jsem pohár a znovu se důkladně napil na toho Aleka.

„V tom případě mi vy říkejte jenom Peter,“ oplatil jsem mu.

Hoteliér slavnostně přikývl a důkladně se napil na toho Petra.

„Jestli věřím na kouzelníky?“ pokračoval. „Viděl jste moje věčné motory?“

„Ne. A jsou v chodu?“

„Někdy. Musím je často zastavovat, protože se součástky rychle opotřebovávají… Kajso!“ zařval najednou tak silně, až to se mnou trhlo. „Ještě pohár svařeného portského pro pana inspektora.“

Objevila se Kajsa, celá rozpálená a trochu rozcuchaná. Podala mi další pohár, udělala pukrle, uchichtla se a zase zmizela.

„Buchtička,“ zamumlal jsem mechanicky. Marná sláva, bylo znát, že už piju třetí pohár. Hoteliér se dobromyslně zasmál.

„Neodolatelná,“ sdělil mi. „Dokonce už i pan Barnstoker podlehl a štípl ji včera do bradičky. A co to dělá s naším fyzikem…“

„Myslel jsem, že náš fyzik našel zalíbení spíš v paní Mausesové…“

„V paní Mausesové…,“ opakoval majitel zamyšleně. „Víte, Petře, mám dost pádné důvody předpokládat, že to není ani paní, ani Mausesová.“