Neříkal jsem nic. Co taky?

„Už jste si možná všiml,“ pokračoval hoteliér, „že je ještě hloupější než Kajsa. A pak…“ Ztlumil hlas. „Mám dojem, že ji Mauses bije.“

Trhl jsem sebou.

„Jak to bije?“

„Myslím, že karabáčem. Mauses má totiž karabáč, bejkovec. Jak jsem ho zahlédl, říkám si v duchu, načpak asi potřebuje pan Mauses bejkovec? Můžete mi na to odpovědět?“

„Víte, Aleku…“

„Já to netvrdím,“ řekl hoteliér. „Já nic netvrdím. Ale musím vám prozradit…“ Zaposlouchal se.

„Auto,“ vyhrkl. „Slyšíte?“

Zvedl se, popadl kožešinovou vestu a zamířil k východu. Vykročil jsem za ním.

Venku už řádila opravdová vánice. Pod zápražím stál velký černý automobil, u něho se míhaly ruce a poletovaly nadávky.

„Dvacku!“ vykřikovala fistulka. „Dvacku, ani o groš míň! Copak jste neviděli, jaká je sem cesta?“

„Za dvacku si tě můžu koupit i s tím tvým pekáčem!“ ječel jiný hlas.

Hoteliér se rozběhl po schůdcích.

„Ale pánové,“ zaduněl jeho mohutný hlas. „To je přece malichernost…“

„Ten by si dal pro bůra vrtat koleno! Ale dyť já jedu taky zpátky!“

„Patnáct a šmytec! Lichváři!“

Roztřásla mě zima, a tak jsem se vrátil ke krbu, vzal jsem si pohár a zamířil do bufetu. Ve vestibulu jsem se zastavil — rozletěly se dveře a v nich se objevil sněhem olepený hromotluk s kufrem v ruce. Prohlásil: „Brrr!“, prudce se oklepal a vyklubal se z něho světlovlasý viking.

Růžové tváře měl mokré, v řasách mu uvízly sněhové vločky jako bílá prachová pírka. Když mě postřehl, krátce se usmál, až mu zasvítily rovné čisté zuby, a řekl příjemným barytonem: „Olaf Andvarafors. Ale stačí Olaf.“

Představil jsem se taky. Tu se dveře znovu otevřely, vstoupil hoteliér s dvěma oválnými cestovními kufry a za ním drobný mužíček zachumlaný až k očím, taky celý od sněhu a velice rozhořčený.

„Zatracení vydřiduchové!“ vykřikoval hystericky, až mu hlas přeskakoval.