„Žije…,“ pronesl konečně majitel. „Copak on žije?“

Nenapadlo mě nic kloudného, co bych mu na to mohl odpovědět, a tak jsem čekal, co řekne dál. Můj kufr nikde, zato v koutě stál kostkovaný cestovní vak se spoustou hotelových nálepek. Ten nebyl můj.

„Tady,“ pokračoval hoteliér trochu pevnějším hlasem, „tady už šest let, od toho nezapomenutelného, úděsného dne, zůstává všechno tak, jak to zanechal on před svým posledním výstupem…“

Pochybovačně jsem se zadíval na kouřící lulku.

„Ano!“ prohlásil hoteliér vyzývavě. „To je JEHO dýmka. Tohle je JEHO bunda. A tamhle je JEHO cepín…“

„A tadyhle jsou JEHO noviny,“ dodal jsem. Moc dobře jsem si všiml, že to je předvčerejší číslo Muirského zpravodaje.

„To ne,“ řekl hoteliér. „Noviny samozřejmě nejsou jeho.“

„Taky mám ten dojem,“ přitakal jsem.

„Noviny samozřejmě nejsou jeho,“ opakoval majitel. „A lulku taky nezapálil on, ale někdo jiný.“

Zamumlal jsem cosi o nedostatečné úctě k památce zesnulých.

„Ba ne,“ namítl hoteliér zamyšleně, „tohle je všechno složitější.

Tohle je všechno opravdu mnohem složitější, pane Glebski. Ale o tom si popovídáme jindy. Pojďme do vašeho pokoje.“

Ale než jsme opustili místnost, nahlédl na klozet, otevřel a zase zavřel skříň ve zdi, přistoupil k oknu a poplácal dlaněmi závěsy. Řekl bych, že měl nutkání nahlédnout i pod postel, ale ovládl se. Vyšli jsme do chodby a majitel přede mnou otevřel dveře pokoje číslo čtyři.

Ihned se mi zalíbil. Všechno tu svítilo čistotou, na stole ani jediné smítko prachu, za umytým oknem sněžná pláň a nafialovělé hory. V ložnici hospodařila Kajsa. Můj kufr byl otevřen, věci pečlivě rozloženy a rozvěšeny a Kajsa natřásala polštáře.

„Tak tady budete bydlet,“ řekl hoteliér. „Zařiďte se, odpočiňte si, dělejte, co je libo. Lyže, vosky a všechna výstroj je vám k dispozici dole. Když budete něco potřebovat, obracejte se přímo na mě. Hlavní jídlo podáváme v šest, ale kdybyste měl hned teď chuť něco pojíst nebo se osvěžit — mám na mysli něco k napití, řekněte si Kajse. Buďte nám vítán.“