„Co?“ zeptal se Anton.

„Zbytečně ničíme stromy. Jeden z prcků střílel včera z luku do stromu, tak jsem mu nařídila, že musí šípy vytahat,vlastními zuby.“

„Paško,“ řekl Anton, „skoč tam, ty máš dobré zuby.“

„Mám v jednom díru, až mi píská,“ odpověděl Paska.

„Nechte toho,“ řekla Anka. „Tak pojďte něco dělat.“

„Nemám nejmenší chuť šplhat po stržích,“ řekl Anton.

„Já taky ne. Půjdeme rovnou.“

„Kam?“ zeptal se Paska.

„Kam nás oči povedou.“

„Tak co?“ řekl Anton.

„Čili do sajvy,“ řekl Paska. „Toško, půjdeme na Zapomenutou silnici. Vzpomínáš?“

„Aby ne!“

„Víš, Aničko…,“ začal Paska.

„Já u tebe nejsem žádná Anička,“ řekla Anka stroze. Nesnášela, když ji někdo oslovoval jinak než Anka.

Anton si to dobře pamatoval. Řekl rychle:

„Zapomenutá silnice. Po ní nic nejezdí. Ani není zakreslená. A vůbec se neví, kam vede.“

„Vy už jste tam byli?“

„Ano. Ale nestačili jsme ji prozkoumat.“

„Cesta odnikud nikam,“ prohlásil Paska, který se mezitím vzpamatoval.

„To si dám líbit!“ řekla Anka. Oči se jí zúžily do černých štěrbinek. „Jdem! Dojdeme tam do večera?“

„Prosím tě! Do dvanácti jsme tam!“

Začali se škrábat do svahu. Nahoře se Paska otočil. Pod nimi bylo modré jezero s nažloutlými skvrnami písčin, loďka na břehu a velká rozbíhavá kola na klidné olej ovité hladině u břehu — to sebou nejspíš plácla zmíněná štika. A Pasky se zmocnilo ono obvyklé neurčité vzrušení jako vždy, kdykoli s Toškou utekli z internátu a měli před sebou den plný nezávislosti, neprobádaných míst, červených jahod, vyhřátých pustých luk, šedých ještěrek a ledové vody z neočekávaných pramínků. A jako vždy i tentokrát měl chuť zavýsknout a vyskočit do výše, a taky to okamžitě udělal, Anton se na něj se smíchem podíval a Paska spatřil v jeho očích naprosté pochopení. Anka vsunula dva prsty do úst, furiantsky hvízdla a všichni tři vstoupili do lesa.