Byl to řídký borový les, nohy jim klouzaly po spadaném jehličí. Šikmé sluneční paprsky se snášely mezi rovné kmeny a kladly se po zemi v zlatých skvrnách. Voněla pryskyřice, jezerní voda a jahody. Kdesi v nebi štěbetali neviditelní ptáci.

Anka šla vpředu, kuši držela v podpaží a čas od času se shýbala pro krvavou, jakoby nalakovanou jahodu. Za ní kráčel Anton se starou dobrou zbrojí maršála Toče přes rameno. Toulec se solidními šípy ho tvrdě bouchal do zadku. Šel a pozoroval Ančin krk — dočer-na opálený s vystouplými obratli. Občas se ohlédl a hledal pohledem Pasku, ale nespatřil ho, jen čas od času vpravo nebo vlevo zasvítil na slunci jeho rudý šátek. Anton si představil, jak se Paska nehlučně plíží mezi borovicemi s karabinou připravenou ke střelbě, jak natahuje kupředu svůj hubený dravci obličej s oloupaným nosem. Paska se přece plíží sajvou a se sajvou nejsou žádné žerty. Najednou ti položí otázku a ty musíš včas odpovědět, kamaráde, pomyslel si Anton a užuž se chtěl taky sehnout, ale před ním šla Anka a co kdyby se ohlédla? Vypadalo by to trapně.

Anka se ohlédla a zeptala se:

„Utekli jste potichu?“

Anton pokrčil rameny.

„Utíká snad někdo hlučně?“

„Obávám se, že já jsem nadělala rámus,“ řekla Anka. „Porazila jsem umyvadlo a najednou slyším na chodbě kroky. Nejspíš Panna Káťa, má dneska službu. Musela jsem seskočit do záhonu. Co myslíš, Toško, co je to za kytky na tom záhonu?“

Anton svraštil čelo.

„Pod tvým oknem? Nevím. Proč?“

„Musí to být nějaké houževnaté kytky. Jak praví básník: Vichr je nesehne, bouře je nezdolá… Skáče se do nich už tolik let, a pořád rostou jakoby nic.“

„To je opravdu zajímavé,“ řekl Anton hlubokomyslně. Uvědomil si, že i pod jeho oknem je záhon s kytkami, které vichr nesehne a bouře nezdolá. Ale dodnes si to neuvědomil.

Anka se zastavila, počkala, až ji dojde, a natáhla k němu hrst s červenými jahodami. Anton si opatrně vybral tři.