Rudá planeta už nebyla tak docela rudá, ačkoliv proces zazelenění teprve začal. Kolonistům (nenáviděli to slovo a už hrdě říkali: „My Marťané.“) soustředěným na problém přežití zbývalo málo energie na umění nebo na vědu. Avšak záblesk génia udeří, kam se mu zlíbí, a největší teoretický fyzik století se narodil pod bublinovými kopulemi města Port Lowell.

Carlos Mendoza byl podobně jako Einstein, s nímž ho často srovnávali, výborný hudebník. Vlastnil jediný saxofon na Marsu a uměl na tento antikvární nástroj výborně hrát. Měl s Einsteinem společnou i sebepodceňující vtipnost. Když byly dramaticky ověřeny jím předpovězené gravitační vlny, jeho jediným komentářem bylo: „Dobrá, to vyvrací pátou verzi teorie Velkého třesku — alespoň do středy.“

Carlos mohl převzít Nobelovu cenu na Marsu, jak všichni čekali. Miloval však překvapení a kanadské žerty. Když se objevil ve Stockholmu, vypadal jako rytíř v supermoderním brnění, měl na sobě motorkem poháněný exoskeleton vyvinutý pro paraplegiky. S touto mechanickou pomocí mohl přežít téměř bez potíží v prostředí, které by ho jinak rychle zabilo.

Není třeba podotýkat, že když slavnost skončila, Carlos byl bombardován pozvánkami na vědecká i společenská setkání. Mezi několika málo, které byl schopen přijmout, bylo vystoupení před Rozpočtovým výborem SAS, kde udělal nezapomenutelný dojem.