Když pětadvacetiletý kadet Robert Singh zahájil svůj poslední semestr na Aristarchuském institutu kosmické techniky — obvykle známém jako AriTech smál by se, kdyby mu někdo řekl, že se z něj brzy stane aktivní účastník Olympiády. Jako všichni usedlíci na Měsíci, kteří si chtěli ponechat možnost vrátit se na Zemi, s náboženským zápalem prováděl cviky v prostředí s vysokým gé na centrifuze v AriTechu. I když ho cvičení unavovalo, čas nebyl úplně ztracený, protože větší část jej strávil zapojen do studijních programů.

Pak ho jednoho dne zavolal do své pracovny děkan Inženýrské fakulty — dostatečně neobvyklá událost, aby polekala každého z končících studentů. Děkan se však zdál dobře naladěn, takže se Singh uvolnil.

„Pane Singhu, vaše studijní výsledky jsou uspokojivé, i když ne vynikající. Ale o tom s vámi nechci mluvit.

Byli bychom rádi, kdybyste zahájil trénink na nastávající Olympiádu.“

Singha to překvapilo a příliš nepotěšilo. Jeho první reakcí bylo: „Jak na to vůbec najdu čas?“ Avšak téměř současně mu probleskla myslí druhá myšlenka. Všechny nedostatky ve studijních výsledcích by mohly být přehlédnuty, kdyby dosáhl kompenzujících výsledků v atletice. V tomto směru existovala dlouhá a čestná tradice.

„Děkuji vám, pane. Jsem velice potěšen. Předpokládám, že se budu muset přesunout do Astrodómu.“

Tři kilometry široká střecha nad kráterem blízko východní stěny Plata uzavírala největší vzdušný prostor na Měsíci, který se stal populárním místem pro lety pomocí lidské sily. Už několik let se povídalo, že se stanou olympijským sportem, ale Meziplanetární olympijský výbor se nemohl dohodnout, zda by soutěžící měli používat křídla nebo šroub. Singhovi vyhovovala kterákoliv možnost — zkusil obě, krátce, při návštěvě komplexu Astrodómu.

Čekalo ho překvapení.

„Nebudete létat, pane Singhu. Poběžíte. Na otevřené měsíční krajině. Pravděpodobně přes Sinus Iridum.“