Avšak nyní, když se soutěžící prvního lunárního maratónu shromáždili na úpatí předhoří, nebylo vidět slunce. Ve skutečnosti byla téměř místní půlnoc. Země v úplňku visela v polovině jižní oblohy a zaplavovala celé území elektricky modrým zářením, padesátkrát jasnějším, než kdy Měsíc v úplňku může vyslat na Zemi. Zemský svit také zapudil z oblohy hvězdy; pouze nízko na západě bylo možné spatřit bledou skvrnu Jupiteru, když ji člověk pozorně vyhledal.
Robert Singh nebyl dosud nikdy na očích veřejnosti, avšak ani vědomí, že ho pozorují obyvatelé tří světů a dvanácti satelitů, ho nijak obzvláště neznervózňovalo. Jak řekl před čtyřiadvaceti hodinami Freydě, naprosto důvěřoval svému vybavení.
„No, to jsi právě předvedl,“ odvětila zasněně.
„Děkuji ti. Ale slíbil jsem děkanovi, že je to před závodem naposled.“
„To bys neudělal!“
„Doopravdy ne. Řekněme, že to byla — no, nevyřčená gentlemanská dohoda.“
Freyda náhle zvážněla.
„Samozřejmě doufám, že vyhraješ. Ale dělám si starosti, že něco může selhat. Neměl jsi dost času patřičně otestovat ten skafandr.“
To sice byla naprostá pravda, Singh to však nechtěl připustit, aby Freydu nepoplašil. A i kdyby došlo k selhání nějakého systému — to je vždy možné a nehraje roli, jak usilovně se předem testovalo — nevyskytne se skutečné nebezpečí. Závodníky bude doprovázet malá flotila lunárních vozidel — pozorovací vozy s lidmi ze sdělovacích prostředků, měsíční džípy s trenéry a fanoušky. A nejdůležitější ze všeho, lékařská skupina s rekompresní komorou nebude nikdy ve větší vzdálenosti než několik set metrů.