„Nevěřím, že jsi to počítal, ale je příjemné to vědět. Mám malý problém.“

„Co je to?“

„Zní to legračně, ale začínají mi prochládat nohy.“ Nastalo tak dlouhé mlčení, že svou stížnost zopakoval.

„Právě to kontroluju, Bobe. Jsem si jistý, že si s tím nemusíš dělat starosti.“

„To doufám.“

Skutečně se zdálo, že je to triviální záležitost, ale v kosmu neexistují triviální problémy. Posledních deset nebo patnáct minut si Singh uvědomoval, že cítí mírné nepohodlí. Zdálo se mu, jako by šel ve sněhu v botách, které ho málo chrání před chladem. A zhoršovalo se to.

No, Duhovou zátoku určitě sníh nepokrýval, i když světlo Země často vytvářelo takovou iluzi. Ovšem zde v době místní půlnoci byl regolit mnohem studenější než sníh za antarktické zimy — a to alespoň o sto stupňů.

Nemělo by to vadit. Regolit je velmi špatný vodič tepla a izolace na chodidlech mu měla poskytnout dostatečnou ochranu. Zřejmě to nedokázala.

Uvnitř přilby se rozlehla ozvěna omluvného pokašlávání.

„Je mi líto, Bobe. Zdá se, že ty boty měly mít silnější podrážky.“

„A to mi říkáš až teď? No, snad to vydržím.“

O dvacet minut později si už tím nebyl tak jistý. Nepohodlí začalo přecházet v bolest, začala mu mrznout chodidla. Nikdy nežil v opravdu chladném podnebí, měl tedy nový zážitek. Nevěděl, jak se s tím vypořádat, ani jak odhadnout, kdy by se příznaky mohly stát nebezpečnými. Neriskovali snad polární průzkumníci ztrátu prstů — dokonce celých končetin? Kromě bolesti, kterou by to přineslo, Singh nechtěl ztrácet čas na regeneračním oddělení. Trvalo celý týden, než člověku opět narostla noha…

„Nějaký problém?“ vyzvídal ustaraný hlas trenéra. „Zdá se, že máš potíže.“

Neměl potíže, byl v koncích. Vyžadovalo to veškerou vůli, aby nevykřikl bolestí pokaždé, když dopadl na povrch a rozrýval smrtonosný prach, který z něj vysával život.