„Musím si pár minut odpočinout a promyslet si to.“ Singh si opatrně lehl na mírně poddajný povrch a ohledával, jestli nepocítí skrze horní část svého skafandru okamžitě chlad. Neukázal se však ani náznak, a tak se Robert uklidnil. Na několik minut byl pravděpodobně v bezpečí a určitě by ho vlastní tělo dostatečně včas varovalo, kdyby se mu Měsíc pokusil zmrazit trup.

Zvedl obě nohy a ohnul prsty. V každém případě je cítil a poslouchaly ho.

Jenže co teď? Lidé ze sdělovacích prostředků v pozorovacím vozidle si musí myslet, že se zbláznil, nebo že provádí jakýsi obskurní náboženský rituál — když vystavuje svá chodidla hvězdám. Zvažoval, co asi říkají svým astronomicky vzdáleným posluchačům.

Už se cítil trochu pohodlněji; krevní oběh vyhrával bitvu se ztrátou tepla, když už nebyl v kontaktu s povrchem Měsíce. Byla to však jeho představivost, nebo pocítil slabé mrazení v zádech?

Náhle ho napadla další zneklidňující myšlenka. Ohřívám si nohy proti noční obloze — proti samotnému Vesmíru. A jak ví každý školák, Vesmír má pouhé tři stupně nad absolutní nulou. Ve srovnání s ním je lunární regolit teplejší než vařící voda.

Počínám si tedy správně? V žádném případě se nezdá, že by mé nohy prohrávaly bitvu s mrazivým kosmickým tepelným odpadem.

Robert Singh ležel natažený na regolitu Duhové zátoky, držel nohy zvednuté pod směšným úhlem proti sotva viditelným hvězdám a jasné Zemi a uvažoval nad tímto záhadným fyzikálním problémem. Uplatňovalo se zde možná příliš mnoho faktorů, aby mohl získat jednoznačnou odpověď, avšak jako první přiblížení ho napadlo tohle vysvětlení…

Je to otázka vedení tepla a jeho vyzařování. Materiál jeho kosmických bot teplo lépe vedl, než vyzařoval.

Když se boty dotýkaly lunárního regolitu, ztrácel tělesné teplo rychleji, než je dokázal produkovat. Situace se však obrátila, když boty vyzařovaly do prázdné oblohy. Naštěstí pro něj.

„MIT tě dohání, Bobe. Měl by ses raději hnout.“ Singh musel obdivovat vytrvalého pronásledovatele. Zasloužil si stříbro. Ale k čertu, jen abych ho nenechal vyhrát zlato. Tak se do toho zase dáme. Už jen deset kilometrů — řekněme dva tisíce skoků.