První tři či čtyři kilometry nebyly zase tak zlé, pak však začal chlad opět pronikat dovnitř. Singh věděl, že kdyby se znovu zastavil, už by nedokázal pokračovat. Jediné, co se dalo udělat, bylo zatnout zuby a předstírat, že bolest je pouze iluze, kterou lze zapudit silou vůle. Kde jenom viděl perfektní případ něčeho podobného? Urazil v krutých bolestech další kilometr, než si jej dokázal vybavit v paměti.

Před lety viděl sto let starou videonahrávku procházení ohněm, kterou natočili při jakési náboženské oslavě na Zemi. Vykopali dlouhý příkop, naplnili jej žhavými uhlíky a vyznavači přešli, docela pomalu a nenásilně, bosi z jednoho konce na druhý. Chovali se přitom, jako by se procházeli po písku. I když to nedokazovalo nic o moci nějakého božstva, byla to úžasná demonstrace odvahy a sebedůvěry. Určitě by to rovněž dokázal; bylo teď pro něj velice snadné představit si, že kráčí po řeřavém uhlí…

Chodit po ohni na Měsíci! Nedokázal se ubránit smíchu při takovém pomyšlení a bolest na okamžik téměř zmizela. Takže klišé „duch vítězí nad hmotou“ fungovalo, alespoň na pár okamžiků.

„Jenom pět značek — vedeš si dobře. Ale MIT tě dohání. Nemůžeš odpočívat.“

Odpočívat! Jak si Singh přál, aby si mohl odpočinout. Protože bodavá bolest v chodidlech převládla nad vším ostatním. Téměř zapomněl na rostoucí únavu, jež mu stále více a více ztěžovala pohyb vpřed. Zanechal poskoků a zvolil kompromis, pomalý houpavý krok, který by budil dostatečný dojem na Zemi, avšak na Měsíci vyhlížel žalostně.

Tři kilometry před cílem už chtěl vzdát a přivolat ambulanci; možná to už bylo příliš pozdě, aby si zachránil chodidla. A pak, právě když cítil, že je u konce se silami, si všiml něčeho, co by určitě viděl už dříve, kdyby nesoustřeďoval všechny smysly na terén těsně před sebou.