Vzdálený obzor už nebyl naprosto rovnou čarou oddělující zářivý povrch od černé noci kosmu. Blížil se k západnímu okraji Duhové zátoky a nad křivkou Měsíce se zvedaly mírně zaoblené vršky Laplaceova předhoří. Tento pohled a vědomí, že se svým vlastním úsilím dokázal přiblížit těmto horám na dohled, dodaly Singhovi poslední vzedmutí sil.

A nyní neexistovalo ve Vesmíru nic jiného, pouze cílová čára. Byl od ní jen několik metrů, když nebezpečný protivník bez zřejmého úsilí náhle zrychlil a předehnal ho.

Když se Robert Singh probral z bezvědomí, ležel v ambulanci, celý rozlámaný, necítil však vůbec bolest.

„Nějakou dobu toho moc nenachodíš,“ slyšel jakýsi hlas, který mu připadal světelné roky vzdálený. „Nejhorší případ omrzlin, jaký jsem kdy viděl. Ale dal jsem ti lokální znecitlivění a nebudeš si muset kupovat nová chodidla.“

To byla jistá útěcha, stěží však nahradila hořkost poznání, že navzdory všemu vynaloženému úsilí neuspěl, když se vítězství zdálo už na dosah ruky. Kdo to řekl: „Vítězství není nejdůležitější věc; je to jediná věc?“ Uvažoval, zda se bude vůbec obtěžovat převzít svou stříbrnou medaili.

„Tvůj pulz se vrátil k normálu. Jak se cítíš?“

„Hrozně.“

„Pak ti řeknu něco, co by ti mohlo zvednout náladu. Jsi připravený na šok — příjemný šok?“

„Vyzkoušejte mě.“

„Jsi vítěz. Ne, jen klidně lež!“

„Jakže? Cože?“

„MOV zuří, ale pracovníci MIT se smějí, až se za břicho popadají. Jakmile závod skončil, přiznali se, že jejich Robert byl vlastně robot — General Purpose Homiform, 9. generace. Není divu, že dorazil do cíle první! Takže tvůj výkon vzbudil o to větší dojem. Blahopřání se jen hrnou. Jsi slavný, ať se ti to líbí, nebo nelíbí.“

Třebaže sláva pominula, zlatá medaile patřila mezi nejcennější vlastnictví Roberta Singha po celý zbytek jeho života. Přesto si neuvědomoval, co začal, až do Třetích lunárních olympijských her, o osm let později. Tehdy si kosmičtí lékaři vypůjčili od hloubkových potápěčů metodu „dýchání tekutiny“, zaplavování plic kapalinou nasycenou kyslíkem.