Po ukončení studia na AriTechu s podezřele dobrými známkami neměl astro-specialista Robert Singh potíže, aby získal místo zástupce hlavního inženýra (pro pohon) na jednom z pravidelných raketoplánů Země-Měsíc — lidově nazývaném, z důvodů nyní už zapomenutých, rozvoz mléka. To mu velice vyhovovalo, protože Freyda ke svému překvapení nyní zjistila, že Měsíc je přece jen zajímavé místo. Rozhodla se strávit tam pár roků a specializovala se na lunární protějšek zlatých horeček, k nimž kdysi docházelo na Zemi. Co však prospektoři dlouho hledali na Měsíci, bylo něco mnohem cennějšího než zlato, nyní obyčejný kov.

Byla to voda — nebo, přesněji řečeno, led. Ačkoliv eóny bombardování a občasná vulkanická činnost, které rozvířily horních několik set metrů povrchu Měsíce, už dávno odstranily všechny stopy vody — ať kapalné, pevné nebo plynné — pořád existovala naděje, že ve větší hloubce blízko pólů, kde teplota neustále klesala hluboko pod bod mrazu, by mohly být vrstvy fosilního ledu zbylé tam z dob, kdy Měsíc kondenzoval z počátečních trosek Sluneční soustavy.

Většina selenologů si myslela, že je to ryzí fantazie, existovalo však dost provokujících náznaků, aby se tento sen udržoval při životě. Freyda měla tolik štěstí, že byla členkou týmu, který objevil první ledové doly na Jižním pólu. Tento objev nejenže posléze změnil hospodářství Měsíce, nýbrž měl i bezprostřední a vysoce prospěšný vliv na finanční situaci svazku Singh-Carrollová. Společně teď měli dostatečný kredit, aby si najali Fullerův dům a žili kdekoliv na Zemi, kde se jim zlíbí.